Talent je dar od boha. Je třeba si ho vážit.
Někdo má talent ne vše, někdo jen na něco a další pak třeba na nic. S něčím jsme se každý z nás narodili a dostali od sudiček něco do vínku. A pokud si toho nevážíme, můžeme pak čekat v životě tvrdou a drsnou pomstu. Aspoň já to tak vidím.
Byl místní ikonou nás mladých kluků. Měl o pěkných pár let víc než my. Sportovní hvězda první velikosti. Talent. Hrál fotbal. První ligu. Kdekdo se mu klaněl. Čekala ho podle odborníků velká kariéra. Každý kolem něj našlapoval po špičkách. Klepali mu na ramena všichni, co s ním chtěli být vidět a zvali ho na jednu. Byl zdvořilý. Proto nikdy neodmítl. Později už byl rád, když si s někým mohl sednout ke stolu v hospodě. Potom poroučel všem dokola a stával se pomalu a jistě hlavním ředitelem a organizátorem pravidelných alkoholových soubojů v místních hospodách. Čím více trávil času v hostinských zařízeních, tím méně minut odehrál pak na hřišti a stále víc a víc jen zahříval střídačku. Hvězdná kariéra se pomalu a jistě vytrácela tak, jak on se utápěl čím dál víc v alkoholu.
V podstatě ho už po nějaké době nebylo téměř vidět střízlivého. A pak přišlo to, co jednou přijít muselo. Auto řídil v jakémkoliv stavu. Co by se mu mohlo taky stát. Byl přece velký fotbalista. Policajti mu pokaždé jen zamávali a jel dál. Totálně na mol způsobil havárii s tragickými následky pro všechny zúčastněné. Jen jemu se jako zázrakem nic nestalo. Opilci prý mají štěstí.
Nikdo už nad ním nemohl držet ochrannou ruku. Následoval soud a na dost dlouho zmizel ve vězení.
Všichni jsme postupně dospěli a na něj se zapomnělo. Nakonec se prý po návratu z basy někam odstěhoval. Nikdo o něm nic nevěděl. A my po něm nijak zvlášť nepátrali.
Měl jsem tehdy už za sebou své vytrvalecké začátky. Tak jsem jednou v létě vyrazil na těžký závod. Adamovské stráně to splňovaly do puntíku. Na startovní čáře jsem se rozhlédl po soupeřích a málem dostal šok. Petr. Připravený s námi ke startu jakoby se nechumelilo. Celou trať jsem ho hnal před sebou. No, co vám budu povídat. Nandal mi to jak malému klukovi.
Trochu jsme se znali, když jsem po něm dřív v dětství loudil nějaké vlaječky fotbalových klubů.
Jakmile jsem zbráboral po svém výkonu, zamířil jsem k němu: „Co ty tady. To bych od tebe nikdy nečekal a ty jsi mi to teda dal,“ skládal jsem mu kompliment za jeho výkon. Opatrně se rozhlédl kolem sebe, popadl mě za ruku a povídá: „Pojď, jdeme vyklusat.“ Připojil jsem se k němu. Když jsme zmizeli z doslechu ostatních, pootočil ke mně hlavu a zkoumavě na mě pohlédl. Pak spustil: „Mě tu nikdo nezná, tak mi to nepokaz. Já moc dobře vím, co jsem provedl a své jsem si odseděl. Budu to mít stejně napořád před očima. Odstěhoval jsem se jinam, kde o mně nikdo nic neví a začal jsem žít nový život.“Chápavě jsem přitakal, ale přesto jsem na něho udiveně pohlédl: „A jak ses dostal k běhání? A co fotbal,“ dodal jsem ještě.
„Musel jsem v base přestat chlastat. Tam se mnou nikdo nemazlil a jeden z receptů, jak si pomoci a nezbláznit se z toho, bylo začít běhat. Vždycky mi to na hřišti šlo dobře, tak jsem se tam do toho dal. No, a když mě pustili, už o mě žádný fotbalový klub nechtěl ani slyšet, navíc jsem byl starý. Tak jsem se přidal k vám a bavím se běháním.“
A bavil se opravdu dobře. O jeho tréninkových dávkách se postupně pěly legendy a začínal být čím dál víc vidět. Pomalu si klestil tou svou trnitou životní štrekou cestu mezi naše elitní vytrvalce. Jednou na jaře si to zkusil. Dlouho a poctivě se na něj připravoval, než sebral odvahu. Ale pak to stálo za to. První maratón dal hluboko pod 2:30. Opět získával respekt a stal se uznávaným běžcem, přestože byl na tehdejší dobu už starší. On to tak nebral.
Jenže přišla zranění a stále se opakující potíže. Určitě se na tom podepsala i jeho dřívější životospráva a také vrcholový fotbal se s klouby a šlachami nijak nemazlí. Chvíli se potloukal kolem závodů. Sledoval naše výkony a kibicoval. Rozběhnout se už moc nemohl, tak jen smutně sledoval, co se na závodech děje a poté ještě smutněji odjížděl domů. Byl tenkrát sám. Po té aféře s bouračkou se s ním žena rozvedla a děti neměli. Co také s ním v base. Peníze nepřinášel a ona byla zvyklá na hodně jiný standart. Rychle si našla náhradu. Ani mu to tenkrát nevadilo. Kvůli zdravotním potížím, ale postupně zatrpkl a přestal za námi jezdit i na ty naše běžecké akce. Pak se nad ním zavřela voda. Nevím, kde se ztratil. Dobrých pětadvacet let jsem ho neviděl.
Komentoval jsem jednou závody, co pořádám v létě a najednou se mi tam mihla mezi běžci známá postava. Zpozorněl jsem a podíval se do startovní listiny. Opravdu. Byl to Petr. Už sice v kategorii nad šedesát let, ale byl to on. Běžel a zase, na svůj věk, dobře.
V cíli, když jsem ohlásil, jeho výkony z mládí, jsem ho chytl za límec a přitáhl k sobě: „Kde ses nám ztratil na tak dlouho. Nikdo o tobě nic neviděl. My dokonce mysleli, že jsi zdrhl za kopečky.“ Zasmál se a pak posmutněl. Mlčky si napustil z várnice do kelímku trochu čaje a spustil: „Když jsem tenkrát poznal, že to nepůjde dál běhat, tak jsem zase ztratil zájem o všechno kolem sebe a skončil opět v hospodě. Brzy mě vyhodili z práce a to mě dorazilo. Jenže pak jsem se jednou díval na televizi, zase samozřejmě v putyce, a jel tam přenos z olympiády. Zrovna se něco běželo. Už ani nevím co, ale mi to tam nějak v tom posledním zbytku rozumu v hlavě docvaklo, že tak to dál se mnou nemůže jít. Donutil jsem se jít na léčení a podařilo se mi to zvládnout. Už hezkých pár let nepiji. Taky jsem si našel potom práci dost daleko od míst, kde mě všichni znali a nakonec se podruhé oženil. Mám tu dnes sebou dokonce i syna,“ hrdě ukázal na šikovného borce, co doběhl v hlavním závodě mezi nejlepšími a pak pokračoval: „Jenže zřejmě za to, co jsem prováděl celý život, mě někdo nad námi trestá pořád dál. Měl jsem těžký úraz. Poležel si pár měsíců v nemocnici a pak se mi sem tam něco pokaždé přihodilo, takže se ani nedalo vrátit mezi vás aspoň jako padesátiletý veterán i když jsem celou dobu v rámci možností nějak klusal a trochu se udržoval.“ Pak se odmlčel, zvážněl a pomalu ze sebe soukal dál svůj neuvěřitelný životní příběh: „ Aby toho nebylo málo, onemocněla mi manželka. Moc vážně. Dlouho jsme se motali po nemocnicích a po létech utrpení to už pak nevydržela a odešla mi. Ještě že jsem měl kluka. To mě podrželo, abych nespadl zase do té žumpy.“
„No a tak se protloukám životem dál a zkouším zase závodit. Pomalu to jde. Ostatně mám na to dost času. Jsem už v důchodu. Určitě se teď budeme potkávat častěji. Běhání a syn jsou to jediné, co mi pomáhá překonávat to, co jsem si ve svém životě tak zavařil,“ zamával mi při odchodu a spěchal k autu.
Měl pravdu, poslední rok se potkáváme na všech závodech, které jsou poblíž.
Zůstal mu už hodně smutný výraz v obličeji, notně poznamenaném uplynulým způsobem života, ale v očích mu přece jen již planou jasnější ohníčky, než když se objevil mezi námi po těch letech v běžecké ilegalitě a po prožitých životních katastrofách.
Rád si s ním vyklušu po závodech a povykládám. Ví, že si se mnou může normálně pohovořit a přestože je mezi námi rozdíl téměř deseti let, jsme si docela blízcí.
Stali se z nás kamarádi, co dal běh dohromady.
Pro mě je to životní náplň a jemu vlastně zachránil život.
Jak nevyzpytatelné jsou cesty boží.
Autor: Zdeněk Smutný
2.4.2014