Jedno strašně smutné výročí
„Proč ti nejslušnější a nejlepší lidé kolem nás tak brzy odcházejí? A ti, co by měli zmizet co nejdřív, tu straší a šíří zlo kolem sebe věčnost. Kde je ta boží spravedlnost,“ ptám se už hodně dlouho a při vzpomínce na Lenku je mi stále víc smutněji.
Někdy se mi zdá, že kolem mě se nyní tempo života tak zrychluje, že už nestačím ani vše sledovat. Je to neuvěřitelné, ale už to jsou opravdu čtyři roky, co byla Nejvyšším povolána do střediska vrcholového sportu na nebesích naše nejlepší kamarádka Lenka Höferová.
Já ji přesto pořád vidím a také zdravím u jejího stromu na lesním okruhu, který určitě tam odněkud shůry pořád sleduje, a věřím, že se tam se mnou i občas proběhne.
Alespoň tak to tam já pořád cítím.
Předkládám vám můj neutříděný pohled na ni a všichni, co jste ji znali, prosím, nenechte vzpomínku na Lenku zapadnout prachem času.
Atletiku dělala dávno předtím, než jsem začal trénovat. Velmi těžko jsem ji přesvědčoval, aby se k nám přidala, když jsem začínal dávat dohromady svoji první tréninkovou skupinu.
Nerada něco měnila. Zejména ne pohodlné a zaběhané stereotypy.
Měla zas sebou bohatou atletickou kariéru s výbornými výsledky. Tréninky ji už nijak netáhly. Nakonec se přece jen nadchla, hlavně díky naší tehdejší výborné partě. Přidala se velmi opatrně a začala trénovat o trochu víc, než dřív. To zvlášť podotýkám. Ona tomu nikdy moc nedala. Při jejím obrovském talentu to stačilo a nikdy ji netáhla sláva našich velkých atletických hvězd, ke kterým mohla při troše snahy klidně patřit.
Běžecké zatížení, to u ní nikdy nebylo s rezervičkou, ale vždy s ohromnou rezervou.
Stejně tak i v závodech. Nikdy se nezmáčkla. Co kdyby při tom špatně vypadala. Ke všemu přistupovala s lehounkým nadhledem. Pravá atletická dáma. Dělala vše jako šlechtičny ve středověku. Velmi opatrně, s grácií a s rozvahou.
Přesvědčit ji k něčemu novému v tréninku vyžadovalo vždy nadlidské úsilí a stejně ji k tomu strhl až kolektivní trénink.
Tělocvična? Neznámý pojem, tam jaktěživo nebyla.
Posilování? Strašná hrůza. Zásadně se mu vždy vyhnula. Běhat do kopců: „ No to ses snad zbláznil. Co kdyby mi na těch nožkách pak vyskočily nějaké svaly. To bych nepřežila,“ se stoickým klidem a odzbrojujícím úsměvem hodnotila moje snahy.
Závod v krosu, nic pro ni. Když běžela v terénu, tak se tam pohybovala jen jako baletka. Jen si nic neudělat a hlavně se neumazat.
Přesto závodila a běhala skvěle. Těžila z neuvěřitelného talentu. Když se jí chtělo, to zejména v soutěžích družstev, kdy se mohla rvát za kolektiv, klidně tam střihla půlku za 2:12, čtvrtku za 58 vteřin a patnáctistovku pod 4:40. Dál už to bylo vše moc dlouhé.
Individuálně za sebe jí to moc nešlo. Byla velká trémistka. Přesto mezi dívkami v mé skupině byla nejlepší a také nejstarší. Stala se, coby učitelka, jejich vrbou a pomáhala řešit jejich, pro kluky, nepochopitelné problémy. Udržela díky tomu u atletiky dost děvčat, které by jinak skončily ve věku kdy pro ně pojem „jé chlap“ byl rozhodujícím faktorem v dalším životě.
Nikdy nezkazila žádnou legraci a občas mi připadalo, že je ráda, když se může stát terčem vtipných akcí, kterých bylo vždy v takové partě dost. A ona patřila k oporám této skupiny individualistů.
Běžel čas. Kamarádi se rozprchli. Děvčata dospěla, založily rodiny. I Lenka. Já pokračoval dál v úmorné práci trenéra a dával dohromady další a další běžecké adepty.
Kdykoliv jsme se potkali (a to bylo velmi často), vždy mě překvapilo, že věděla, jaké máme výsledky a živě se o vše, co děláme, zajímala. Se svým typickým úsměvem a upřímným pohledem na věc.
Léta utíkala. Z paní učitelky se stala ředitelka školy. Vychovávala svoji dceru a najednou se coby čerstvá veteránka objevila na dlouhých silničních bězích. Nevěřil jsem svým očím. Ona, pro kterou byl nedělní výklus smrtelným zážitkem, klidně běhala desetikilometrové závody. A dobře. Jak jinak.
Viděli jsme se v té době velmi často. A když jsem začal učit na základní škole, rychle mě zasvěcovala do tajů výuky rozmazlených dětí.
Vždy plná humoru, jako tehdy v 28. září 2004 na Svatováclavském běhu v Blažovicích.
A najednou, v dalších dnech, jako blesk z čistého nebe, nás všechny zdrtila šokující zpráva. Nevěřili jsme vlastním uším.
Lenka se vydala na svůj nejtěžší závod. Odhodlaně a bojovně, jak ji k tomu vychoval atletický život.
Neustoupila ani o píď. Rvala se neuvěřitelným způsobem se zákeřným nepřítelem, který se nemínil vzdát.
Všichni jsme ji obdivovali, snažili se ji podpořit a drželi palce. To bylo vše, co jsme mohli dělat. S neskutečně drsnou a dlouhodobou léčbou se musela potýkat sama. Co všechno si musela prožít, to ví jen ona sama a nikdo z nás si to ani v nečernějších snech nedokáže představit a taky se to nedozví.
Bojovnice.
Kdykoliv jsme se potkali, jela na kole, plavala, dokonce i klusala a s neuvěřitelně optimistickým úsměvem se nepoddávala ráně osudu.
A byla to pořád s námi. Přežila, co snad ještě nikdo. Brali jsme už za samozřejmé, že svůj závod o život vyhraje.
Jenže to bohužel nebyla pravda. Po tolika letech tvrdého boje o život se už tak vyčerpala, že jí nezbyly síly dál pokračovat.
Od 22. dubna 2010 nás sleduje už jen z nebeského stadionu.
Kdykoliv si na ni vzpomenu a to je velmi často, musím se jí poklonit a hluboce smeknout, neboť byla pro nás všechny příkladem nezdolné vůle.
Vidím ji na jejím oblíbeném běžeckém oválu v našich lesích při svém pravidelném klusu za každým stromem, slyším její smích z houští, čekám, odkud se přiřítí.
Bohužel se tam už nikdy neobjeví. I lesním velikánům, které ji v časech tréninku chránili svým stínem, chybí. Jen smutně pokyvují korunami a i já vnímám, že si občas velmi hlasitě vzdychnou při vzpomínce na ni, stejně jako my všichni, kterým se nesmazatelně zapsala do našich srdcí.
Ale ona nám všem určitě drží palce i tam někde nad námi a já pořád kolem sebe cítím její povzbuzování.
„Makej, makej…“
Nikdy na ni nezapomenu.
Autor: Zdeněk Smutný
22.4.2014