Zdání někdy klame
Jednou v parném létě, když jsme polykali prach ze škvárové dráhy při intervalovém tréninku, jsem si všiml kluka, co ležel pohodlně rozvalený na travnatém náspu, nahrazujícího tribuny kolem stadionu tribuny. Přežvykoval suché stéblo a s divným šklebem ve tváři nás pozoroval. Asi na nás musel být zajímavý pohled. Prášilo se za námi jak za stádem bizonů v severoamerických prériích a černí jsme byli jako horníci právě fárající z hlubinného dolu. Když jsme se při měření tepů na závěr tréninku nemohoucně opírali o starou polorozpadlou stýplařskou překážku, přišoural se k nám.
„Tož vás tady už delší dobu pozoruji, jak se tu pachtíte a tak mi napadlo, že bych to mohl zkusit s vámi“, povídal s tím svým úšklebkem, ale přitom pozorně sledoval, co jeho řeč vyvolá za reakci.
„Máš možnost“, odsekl jsem nevrle. „My tu nikomu nebráníme ukázat, co umí a klidně se k nám můžeš přidat. Tedy pokud to budeš schopen zvládnout a něco vydržet,“ dodal jsem vzápětí při pohledu na jeho rachitickou postavu.
Neurčitě se zašklebil a pochybovačně se zasmál: „Já jsem už na ledacos zvyklý. Nějaké běhání mě nemůže ani překvapit a ani zaskočit.“ A aby potvrdil svá slova, rozběhl se s námi na závěrečné rovinky.
Obrátil jsem oči v sloup už při jeho prvních krocích. Gymnasta. Od pohledu tragicky nepřirozený běh. To dokáže opravdu jen gymnastický dril.
„Jak dlouho cvičíš,“ ptám se po doběhu. „No, nějaký ten rok už to bude,“ a na potvrzení svých slov hodil na trávě přemet a hned za ním mrskl salto, všechno vzad.
Byl to zvláštní patron. Takový smíšek, trochu sobecký, ale jinak se z něj časem vyklubal kamarád každým coulem. Nezkazil nikdy žádnou srandu. A když už všichni měli dost, on to na sobě nedal znát. Svým hlubokým smíchem rovnal vždy v pravý okamžik napětí mezi členy naší tréninkové skupiny a převrátil všechno nečekaným způsobem v docela povedený žert.
Ještě i dodnes se mezi běžci vzpomíná, jak při lyžařském závodě Běhu Pístovickou riviérou, kde se před cílem sbíhá z kopce, zakopl o kořen, asi už vyčerpáním, přesto v klidu dokončil pád kotoulem, z něj se přemetem vpřed postavil na nohy a s hurónským smíchem proběhl závěrečnou rovinku do cíle.
Tenkrát se ihned s námi zapojil do přípravy se vším všudy a nikdy na sobě nedal znát, že něco nezvládá. Ostatně byl na to z gymnastiky zvyklý. Tam se dře pořád dokola a docela tvrdě. Samozřejmě jejich způsobem.
Pořád jsem nechtěl věřit, že ty odběhané kilometry u něj nejsou nikde vidět. Občas jsem jej i podezíral, že individuální tréninky někde proflákne a maká jen s námi na těch společných. Ovšem památná zůstala pro všechny z nás jeho věta po absolvování drsné zimní přípravy v neskutečně těžkých podmínkách, kdy se stával chvílemi jediným z nás schopným to všechno ve zdraví přežít. Když jsme jednou téměř zvraceli po těžkých úsecích a u většiny už tepová frekvence přecházela v souvislou čáru, tak on jen tak mimochodem, vidouc, jak mu to nejde, poznamenal: „Myslel jsem si, že strhat se během, to u mě nehrozí ani náhodou. Teď vidím, že je to ta nejjednodušší věc na světě.“ A klidně to svoje trápení se smíchem přešel. Určitě mu vadilo, že nemá výsledky jako ostatní, ale dokázal to dovedně zakrýt.
Pak to najednou přišlo. Vylétl jako kometa. Jeden osobák stíhal druhý. Při každém startu se blížil k nám mílovými kroky, až byl najednou na tom stejně jako my. Bohužel, pro něj to přišlo pozdě. Těsně před vojnou. Už se nikam do Dukel nebo tehdejších Rudých hvězd nedostal. Jakmile narukoval, naráz jakoby zmizel jeden z pilířů podpírajících pevnost naší tréninkové party. A ta se pomalu začala rozpadat.
Když se vrátil, byl to už celkem někdo jiný. Chvíli závodil a pak, což pro něj začalo v té době být typické, prostě zmizel. A nadlouho. Otevřené hranice mu to umožňovaly. Jen na pravidelných srazech naší staré party se pokaždé objevil. Se smíchem ukazoval, kde právě byl. Stal se z něj světoběžník. Ale ne lecjaký.
Žádné cestovky. Pravý tulák s batohem a spacákem. Prošel křížem krážem Turecko a pak i další země.
Před pár lety mi některé zážitky svým osobitým způsobem popisoval: „Tak jsme seděli u nějakého krámku v tržnici na malém městečku a koštovali jejich speciality. Zrovna mi trčely nožky sarančete z huby, když přilétlo v autech komando a obstoupili nás dokola, aby nikdo neutekl. No, hleděl jsem jako papuč i s tou kobylkou v ústech. Komplet nás sebrali. Naházeli všechny do auta a na policejní stanici nás nechali sedět celý den. Pak mi vrátili pas a vykopli ven s tím, že to byl omyl. To jsem teda měl bobky z toho, že budu testovat svoji schopnost přežití v těch jejich proslavených věznicích, ale naštěstí se mi to vyhnulo. Mohl jsem tam také zmizet nadobro.“
A stejně se nepoučil. Pořád mi chodí pohledy z těch nejhorších světových destinací, kde se něco děje. Už několik let.
Nedávno zase jeden vypadl ze schránky. Od podívání exotický. Se štíhlými minarety a typickou islámskou architekturou. Mimochodem až neuvěřitelně zajímavě krásnou.
Otočil jsem jej na text a tam velkými písmeny stálo – BAGDAD.
A pod tím:
Zatím ještě žiji.
Jarda.
Autor: Zdeněk Smutný
14.5.2014