Střepiny Alena

 

Střepiny z běžeckého života - Alena

Také ženy mohou být skvělé kamarádky

Kamarádi jsou solí života. Vesměs jsou to v mém případě muži, ale občas se najde výjimka a objeví se také žena, která se mezi nás dokáže zařadit a vnese přece jen trochu jiného pohledu na věc. A hlavně hodně změkčí chování mužů mezi sebou. To je v kolektivu někdy velmi důležité.

Jednou v šerém dávnověku mého trenérského mládí jsem sledoval atletické závody vyškovského gymnázia. To byl tehdy můj nejoblíbenější způsob lovu talentů. A že se jich takto dalo tenkrát najít. Se mnou tam byli myslím i někteří členové mé tréninkové skupiny.
Bylo příjemné teplo.Slunce pomalu začínalo rozpalovat škváru na stadionu, když tu můj lenivý pohled spatřil něco, na co jsme pak všichni muži kolem jen s němým údivem hleděli.Nedaleko od našeho bojového ležení se začala rozcvičovat vysoká dlouhonohá dívka s tmavými vlasy staženými gumičkou v neposlušný cop. Byla velmi hezká, ale hlavně nás zaujalo, vzhledem ke sportovní akci, na kterou se právě chystala, hodně odvážné oblečení. Pohybovala se totiž po hřišti jen v malinkatých bikinách, ty ovšem minimálně zakrývaly její dospělé ženské tělo.
Naše překvapení vzrostlo o to víc, když jsme viděli, že se takto spoře oděná postavila na start závodu na 800m. Po výstřelu ihned vyrazila dopředu.
S úsměvem jsem to kolem ležícím kamarádům komentoval: „Takových jsme za ty roky už zažili. Vydrží tak maximálně 200, možná 300 metrů a pak ji do cíle donesou.“
Abych se přiznal, nevěřil jsem jí. Asi to způsobila její vizáž, ale především pak to její skromné oblečení.
Navíc jsem ji ještě nikdy nikde na závodech neviděl, a kdyby něco uměla, určitě bych si ji zapamatoval.
Pak už jsem jen s úžasem s ostatními sledoval její přirozený lehký běh až do cíle. Soupeřkám utekla ne o nějaký obyčejný parník, ale přímo o Titanik.
Zavětřil jsem velký talent. Nadto tu hrála obrovskou roli její další nesporná výhoda. Byla to již dospělá žena. Tedy žádné růstové a hormonální problémy dospívajících dívek, doplněné jejich nevyzpytatelným chováním.
A hlavně. Typická běžecká postava. Neunikla mi.
A co víc, bez dlouhého přesvědčování se pro běh nadchla. Pustila se do tréninku s obrovskou vervou a neuvěřitelnou chutí.
Celkem jí to slušně šlo. Jenže. Zrovna maturovala a moc chtěla jít na vysokou školu.
Byla rozervaná na všechny strany. Nevěděla co dřív a přála si vše stihnout.
Brzy jsem pochopil, že to bude v jejím životě asi vždy nejpodstatnější problém. Příliš mnoho zájmů bez prvořadého cíle. Sport, jazyky, škola a mnoho dalších. Nikdy si nedokázala v té době uspořádat žebříček hodnot tak, aby něco upřednostnila. Chtěla neustále zvládnout všechno. Bohužel, i když se snažila pro to dělat maximum, pokaždé něco někde musela ošidit.
Na vysokou školu se nakonec dostala do Pardubic. Dobře to tam znám, byl jsem tam v Rudé hvězdě dva roky na vojně. Chtěl jsem jí nějak pomoct. Dostala přesný tréninkový plán. Měla domluvené, kde a kam může chodit běhat, ale jestli to vše dělala, to s jistotou dodnes nevím. V tom byla nevyzpytatelná a spíš bych řekl, že si našla svoji cestu. Někde mezi tím, co měla odtrénovat a co mohla zvládnout v časové tísni jejího nabitého dne. A zřejmě se trefila.
Prostě, když po zimě, kterou odběhala sama, začala na jaře závodit, měla neuvěřitelné výsledky. Jakmile ale v létě o prázdninách trénovala s námi v partě, okamžitě šla její výkonnost dolů. Zejména po soustředěních, kdy celá skupina směřovala s výkony nahoru, ona se neskutečně trápila. Tehdy jsem nepochopil proč. Tak to vypadalo každé jaro, jen si vedla čím dál lépe na vytrvalostních tratích, a když vyhrála slavný televizní závod „Jarní běh Vídní“, kde dala těžkou desítku lehce bez námahy pod 40 minut, byl jsem z ní v šoku.
Po revoluci jsme spolu provandrovali po závodech se starou škodovkou všechny okolní státy. Alena byla skvělý parťák. Ovládala řeči, nic pro ni nebyl problém.  Pořád jsme byli na cestách a to ona milovala. Pak mi náhle, beze slova, zmizela z očí. Vysokou měla hotovou a její neklidná krev ji někam neustále hnala.
 Najednou, po pár letech, mi od ní domů přišla pozvánka do Lisabonu.
„Přijeďte sem přes zimu na soustředění. Je tu nádherně,“ psala mi.
 Žila tam, čerstvě vdaná, se svým manželem v jiném světě. Byla dlouho pryč mimo naši zemi a vůbec nepochopila, že to není tak lehké, jak si to představovala. Pak mi občas sem tam přišel pozdrav, ale nic víc jsem o ní nevěděl.
Pustil jsem ji z hlavy. Byli tu jiní svěřenci a jiná doba. Jednou na vánoce jsem uviděl v Drnovicích povědomou postavu. Tlačila kočárek a zdálky na mě mávala. Zastavil jsem se u ní na kus řeči a až teprve potom jsem si poskládal mozaiku jejího dobrodružného života dohromady. Vynechám některé podrobnosti a bude se věnovat tomu, co nás spojuje, a to běhu.
Trénovala v Lisabonu pod nejslavnějším portugalským trenérem po boku bratrů Castrových a jiných vytrvaleckých es devadesátých let. Podle ní neskutečná dřina založená na obrovském množství velmi kvalitně odběhaných úseků. Nikam ji to nepřivedlo. Vůbec se nezlepšovala a dokonale jí to otrávilo další snahu o vrcholové běhání.
Potěšila mě: „Tvoje tréninky byly daleko lepší a měly smysl, alespoň pro mne.“
Až tehdy jsem pochopil, že ona potřebovala vysoce individuální nekolektivní trénink, vytrvalostně zaměřený s minimem intervalové práce, která ji ničila.
Alena, přestože s námi nebyla dennodenně, patřila k pilířům mojí první tréninkové skupiny, jak já říkám, z mladší doby kamenné.
Od jejího začátku až do úplného konce.
Přes obrovské vzdálenosti, které nás občas rozdělovaly a často i velmi rozdílné názory na vše, co se kolem nás děje, přes různé pohledy na život a jeho priority, zůstala mojí nejlepší kamarádkou ze všech členek naší tehdejší běžecké party a také jednou z nejférovějších dívek a žen, které jsem kdy až dosud trénoval.

 

Autor: Zdeněk Smutný

 



 

  

 

Kontakt

AK Drnovice Správce stránek
Steiner Tomáš

akdrnovice@seznam.cz
To Top