Představujeme: Jiří Florián

Představujeme: Jiří Florián – krosový specialista

 

„Vždy jsem měl rád závody v terénu,“ tvrdí Jiří Florián: „Krosy mi vyhovovaly po všech stránkách a velmi rád jsem je vyhledával.“

S atletikou, tedy běháním, začínal v 6. třídě základní školy Tyršova ve Slavkově u Brna, kde si jej brzy všiml známý běžecký trenér Milan Žižlavský, mimo jiných i objevitel například Lubomíra Tesáčka. Potom několik let závodil pod jeho vedení v barvách atletického oddílu Slavoje Slavkov.

„Začínal jsem na středních tratích,“ vzpomíná Jirka: „ A docela mi to šlo, tak jsem se do toho vrhl vší silou.“

Základy měl z fotbalu, který hrál v rodných Hodějicích, kde ostatně žije celý svůj život a navíc tu pracoval také jako starosta obce. V současnosti se bohužel k běhání dostane už jen sporadicky.

 Poprvé v životě jsem ho uviděl na středoškolských hrách ve Vyškově, kde si jen tak v botách lehce zkusil 3000 metrů na rozbité škváře a zvládl tento test za 8:30 jako vlastně ještě dorostenec. Co by za to současní běžci dali.

Pak jsme už spolu prožili opravdu hodně. Jezdili po závodech, cestovali za nimi po Evropě a s během a s ním prožili neskutečné zážitky. Nezapomenu něco průběžně připomenout.

V roce 1984 si zaběhl své osobní rekordy na půlku, kterou zvládl za 1:57 a na 1500 metrů, když dosáhl času 3:50,4.

„Věděl jsem už tehdy, že má cesta vede jednoznačně k dlouhým tratím,“ připomíná v našem rozhovoru: „A také jsme se k tomu postupně dopracovávali.“

Tak lehce, jako stačil v průběhu svých mládežnických let vystudovat gymnázium v Bučovicích, tak i stejným způsobem sbíral medaile z mistrovství republiky v těchto věkových kategoriích na různých tratích, jak v hale, tak na dráze, ale zejména v terénu. Tam patřil jednoznačně k našim nejlepším běžcům.

Startoval na mnoha reprezentačních akcích, mimo jiné na Družbě, tehdejší atletické

soutěži socialistických států, kde se utkávali mladé naděje. Tenkrát ji běžel v Maďarsku

a v Polsku, kde dokonce vybojoval 4. místo na 5km. U nás vyhrál mimo jiné i Běh

 Rudého práva.

„Po maturitě jsem se chystal jít studovat do Prahy,“ vzpomíná: „ Jenže mě nepřijali na

 školu a také mě nevzali kvůli nevyhovujícímu zdravotnímu nálezu do střediska

vrcholového sportu v USK. No a pak už jakoby se pro vedení atletiky nade mnou zavřela

voda a odepsali mě.“

Po roce v zaměstnání se dostal do Brna na Vysokou školu zemědělskou, kde vystudoval

obor provoz a ekonomika zemědělství a v dresu Zbrojovky Brno sbíral body v atletických soutěžích. Měl vždy smůlu v tom, že se nedostal nikdy do pořádného závodu

s ostrým tempem a všechny své osobní rekordy si musel zaběhnout sám v sólových

závodech.

„Proto si také nejvíc za svých výkonů vážím času 14:20 na 5000m a 29:52 na 10000m,

které jsem zaběhl při mistrovstvích české republiky bez jakékoliv pomoci jiných

 závodníků,“ hodnotí své výsledky: „A samozřejmě jsem i vyhrál a získal další tituly.“

Po ukončení vysoké školy nastal kolem něj zase problém, kam s ním na vojnu.

Najednou, přestože patřil k našim nejlepším běžcům, o něj nebyl zájem. Byl jsem

přímo u toho, když v jeho zamilovaných Vnorovech rozdrtil naši celou vytrvaleckou

 špičku v závodě na 25 km, kterou tam tehdy přivezl zodpovědný trenér maratónu Juraj

Benčík, ale ani on si nedal říct, i když jsem tam do něj hučel celou dobu, aby ho vzal pod

svá křídla do Banské Bystrice.

Nakonec mu přišel povolávací rozkaz do normálního vojenského útvaru v Hranicích na

Moravě. Předem jsem dojednával s vedením místního atletického klubu, které jsem

dobře znal, neboť jsem tam závodil při studiu střední školy, aby mu tam zařídili

možnost tréninku. V den nástupu tam už na něj čekali, ale on byl ještě těsně předtím

poslán do Klatov.

Jenže jeho papíry se potulovaly někde po republice, tak trénoval jen

v kasárnách na „buzerplacu“, ale i tak se tam stihl připravit na svou nejúspěšnější

sezónu. V hale, bez možnosti speciální zimní přípravy dal 3000m za 8:08,54, to bylo třetí

místo na přeborech ČSSR a konečně se ledy hnuly. Byl převelen do Dukly Praha.

Na jarním krosovovém mistrovství republiky v Bratislavě, kam jsem ho vezl a dělal mu

podpůrný tým, předvedl fantastický výkon, když odtáhl téměř celý závod a prohrál o

vteřinu až ve finiši se svým odvěkým soupeřem v terénu, Zdeňkem Mezuliáníkem. Po

 tomto výkonu už jej nikdo z ČAS nemohl ignorovat a vybojoval si nominaci na

Mistrovství světa v krosu do Francie.

To se psal rok 1990 a bylo to v Aix-Les-Bains, jenže tam pro zranění závod nedokončil a

pomalu se mu začala ztrácet velká sezóna před očima.

Ještě se trochu dal dohromady a na jaře jsme zajeli na silniční závod do Pasova, to si

budou dlouho vyčítat, a tam achilovky dorazil. Následovala operace obou šlach a dlouhá

rekonvalescence, při níž vlastně dokončil vojenskou službu.

„Po návratu domů jsem se zkusil pustit opět naplno do přípravy, ale už to nikdy nebylo

ono. Nohy se už úplně do pořádku nedostaly a pořád jsem cítil, že se nemůžu naplno

odrazit,“ konstatuje. I tak závodil dál, jak to šlo. A vcelku úspěšně. Spolupracoval

potom s trenérem Jiřím Sequentem a věnoval se spíš silničním běhům. Projeli jsme

spolu ještě hodně závodů u nás i v nedalekém Rakousku, ale přece jen už ten jeho

zdravotní stav na kvalitní přípravu pro špičkové výkony nebyl moc dobrý.

Přesto ještě v Miláně zaběhl půlmaratón za 1:04:40.

„Když jsem začínal,“ hodnotí svou přípravu Jiří: „ zvládal jsem v tréninku tak kolem 70

km týdně. Postupně jsem běhal až 150 km a na vojně jsem se dostal i na 210 km

za týden. Z toho se pak daly dělat výkony. Bohužel zranění mi to znemožnilo. Co

naděláš,“ pokrčil už jen s úsměvem rameny. 

„Mrzí mě současná mladá generace. Mají mnoho jiných zájmů a pořádně se něčemu

 věnovat, k tomu už je nikdo nepřesvědčí. Dokonce ani fotbal, který jsem u nás chvíli

 trénoval, je nijak moc nezajímá,“ konstatuje smutně: „Oni nejsou schopni dát

 dohromady ani pořádnou partu, která by táhla za jeden provaz a to je ve sportu i

v atletice, rozhodující. Pak se dá trénovat, dosahovat výkony a překonávat těžké

tréninky. A toto už kluci bohužel nyní nedokážou.“

Se svou ženou Pavlínou vychovává syna Jakuba, dceru Šárku a pro jeho pracovní

povinnosti mu moc času na koníčky nezbývá. Jen svůj zamilovaný fotbal si nenechá ujít.

 „Nejvíc mě mrzí, že se za mé éry neběhaly víc závody do vrchu. Jsem přesvědčený, že

bych tam uspěl. A to i na mezinárodním poli, protože mi kopce vždy mimořádně

vyhovovaly,“ dodává závěrem Jiří Florián, u nás nikdy nedoceněný běžecký talent.

Autor: Zdeněk Smutný

23.3.2014

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



 

  

 

Kontakt

AK Drnovice Správce stránek
Steiner Tomáš

akdrnovice@seznam.cz
To Top