Vánoce nemám rád
Jak začít, abyste se dostali do správného obrazu? Už to mám. Nejlepší bude popsat můj běžecký rok s mými pohledy na něj od vánočních svátků. Ne od ledna, kdy oficiálně Nový rok zahajuje svoji pouť, ale opravdu od těchto svátečních dní, ze kterých si děláme podle mě ne čas odpočinku, ale peklo na zemi.
Nemám vánoce rád. Už jako malé dítě jsem nesnášel to přetvařování u vánočního stromku a čekání na dárky, které mi vesměs nic neříkaly. Je pravda, že tehdy byla jiná doba. Oblečení bylo důležitější než to, co si malý kluk mohl přát.
Tak to se mnou šlo dál. Snažil jsem se svátky ignorovat a nechat je ostatním. Dokonce jsem byl jednou hlavním iniciátorem toho, když jsme na Štědrý den, jako výrostci i s mým bratrem, na našem přírodním hokejovém kluzišti (mimochodem jediném u nás s kanadskými rozměry, protože do starého lomu se prostě větší nevešlo, zato tam v chladu vydržel nejdéle led v okrese) stavěli mantinely a ty nám dvakrát spadly, že nikdo nepůjde domů, dokud je nepostavíme. Od rána jsme nejedli, nepili a zlaté prase nikde. Jen večer doběhli rodiče nás všech a pěkně jsme to schytali. Hlavně, že mantinely stály a večer cestou na půlnoční mši jsme mohli stříkat vodu.
Otec mě naučil mít přírodu rád. Toulali jsme se spolu beze slov lesem i po polích a pozorovali i to, co většina lidí nikdy neuvidí. To nejde jen vidět, to se musí i cítit. On mě to dokázal naučit. On sám jako výborný sportovec mi vštípil lásku i k této lidské činnosti, která se mi pak stala osudem.
I na Štědrý den jsme pokaždé, dokud jsem byl chlapec, spolu vyrazili do lesa. Bez pušky. Nakrmit zvěř, stavit se na hřbitově a případně donést stromek.
To jediné mě na vánocích překvapivě bavilo. To vzrušení z krádeže v lese, i když tehdy to bylo na vesnicích běžné. Stromky se nekupovaly. Prostě se zašlo do lesa a bylo to. I do školy jsme je takto nosili, a to z pověření pana ředitele. Pardon soudruha ředitele, ale on byl dobrák, za to oslovení fakt nemohl a neměl je rád.
Tak se to se mnou vleklo. Když jsem začal běhat, snažil jsem se využít jakékoli situace, abych mohl z těchto stresových dnů plných nervozity zmizet. Šokujícím zážitkem se pro mě stávaly návštěvy obchodů a pak ta hrůza později v zaměstnání. Všichni se snad zbláznili. Uštvané výrazy v obličeji, honba za možným i nemožným. Aby se pak vylepili o dovolené u televize a cpali se až k prasknutí vším, co jim padlo pod ruku.
Pro mě jsou Vánoce svátky přežírání. Když to šlo, raději jsem se sbalil a vyrazil do lesa. Jen se tak proběhnout. Pokochat pohledem na tu krásu, poslechnout nebeské ticho. Pozdravit lesní obry. A pokud byl sníh, v němém úžasu sledovat tu bílou očistu přírody.
V duchu jsem si říkal, že by to potřebovali snad všichni lidé. Tak na bílo se očistit a nechat tyto dny volně plynout. Ony za to nemohou. To jen my jsme z nich udělali to, co v koloběhu roku nejsou. Z několika otočení planety, které je v podstatě stejné po 365 dní, jsme si vytvořili stresující záležitost.
S rozvojem sportovních akcí o svátcích, zejména běžeckých, jsem pak unikal, jak to šlo. Předvánoční běh, Štěpánský běh, Předsilvestrovský běh, Silvestrovský běh, Novoroční běh, jen aby ty strašné dny utekly jako voda a hlavně mezi kamarády. A taky pro to vzrušení. Pro stromky jsem už do lesa nechodil, ony si nezaslouží být pro chvilkové pokochání nás, lidí, tak surově znesvěceny, a ty závody je nahradily. Je pravda, že i kolegové běžci byli a jsou v tyto dny trochu víc ve střehu a spěchají, ale vždy byl čas alespoň na chvíli si povykládat a popřát si. Ne pokrytecky jako většina lidí, ale upřímně, jak to mezi běžci chodí. A stejně jsem pokaždé odjížděl poslední. A mezitím jsem vyrážel na dlouhé běžecké výlety do přírody. Všichni tvrdí, že o Vánocích je jiná, vznešenější, svátečnější a já nevím, co ještě. To říkají ti, co ji vůbec neznají, nerozumí jí a možná se do lesa dostanou opravdu jen o Vánocích. My, přírodní běžci, víme, že je pořád, v kterýkoli roční čas či denní dobu, pořád stejně nádherná, krásná i překvapivá. A umíme si to užít nejen o Vánočních svátcích.
Je pravda, že my jsme doma tyto svátky pokoje a klidu, jak je kdosi kdysi nesmyslně nazval, protože jsou to spíš svátky stresu a šílenství, nikdy moc nebrali, ani moji synové, ani má manželka. Prostě jsme je přežili.
Asi nám to tak osud předurčoval. Protože právě o Vánočních svátcích mi před lety během pár dnů zemřeli otec, matka a o tři roky mladší bratr.
Už od dětství jsem neměl Vánoce rád a někdo nahoře moc dobře věděl, proč. Možná je to jen souhra hrozně neuvěřitelných okolností, ale prostě je to fakt. Vánoční svátky nemám rád! A nebýt běhu, asi bych je těžko přežil.
