Život píše příběhy
Někdy stačí být pozorným posluchačem a uslyšíte příběhy ze života, které ačkoliv jsou naprosto obyčejné, vás natolik zaujmou, že to prostě ani jinak nejde a musíte to dát na papír, či v mém případě. Ostatně máte možnost to posoudit sami.
V loňském roce se konalo mistrovství světa veteránů v běhu do vrchu v Janských Lázních, kde pořadatelé připravili novou a velmi krásnou trať s výběhem na Černou horu. Prošel jsem si ji celou až nahoru a něco ze závodu si nafotil pro reportáž na sportovní webové stránky, kam pravidelně píši. Bohužel můj zdravotní stav mi nedovolil absolvovat závod, neboť jsem se domů z nemocnice a dostal jen na revers a tak jsem nechtěl pořadatelům přidělávat starost s mým odvozem na JIP nebo přímo do krematoria.
Ale i tak jsem se na trati stačil pořádně naštvat, neboť moje svěřenkyně tam totálně pokazily, co mohly. Jedna doslova zakalila v dlouhém stoupání mezi třetím a šestým kilometrem trati a tím jsme přišli o titul mistryň světa v družstvech, pro který jsme tam jeli, jenže při stejném součtu bodů s německým družstvem pak rozhodlo horší umístění poslední členky družstva, které nic nevyčítám, ona byla příjemné překvapení, zato moje zkušená a takovým závody ostřílená běžkyně s řadou medailí v kapse to prostě zkazila a přitom stačilo být o jedno místo v pořadí lepší a bylo to, na což rozhodně měla. No, a druhá dívka si z mistrovství republiky juniorek udělala doslova turistický výlet.
Tak jsem se vzteklý chystal na cestu zpět a do toho mi přišel oznámit řidič našeho auta, že si omylem dal tři normální piva místo nealkoholických. Nezbylo mi nic jiného, než usednout za volant sám. Jedna darda za druhou, protože jsem se opravdu necítil na tři a půl hodiny řízení auta, ale nedalo se nic dělat. Pustil jsem s neznámým autem do toho.
Vezli jsme zpět na Moravu jednu naši neuvěřitelnou veteránku, co dokáže celé dny v pětašedesáti letech lítat v práci u Mc Donalda, aby si vydělala na zájezdy na všechny možné soutěže veteránů. Právě vloni na podzim jela do Brazílie na mistrovství světa v atletice.
Když jsme projížděli přes český venkov, jen jsem s hrůzou zjišťoval, jak zastarale to tam všechno vypadá proti tomu, co se změnilo na Moravě. Jakoby to tam vše ustrnulo někde v osmdesátých letech. A dcera oné veteránky se tam přistěhovala. Právě jsme projížděli Jaroměří a někdo z posádky to nevydržel a rýpl si do ní, jak jo možné, že pravověrná moravská holka zamířila až tak daleko od domova, kde to vypadá, jak to vypadá.
A pak začalo slovní sólo jedné ženy, při kterém se nedalo usnout, protože v jejím podání, které absolutně nedokážu napodobit, z toho byl zážitek na celou cestu.
„To byla všechno souhra obrovských náhod,“ zahájila své povídání a pak na nás začala svým neuvěřitelným vypravěčským nadáním, které dostatečně známe, protože s námi jezdí dost často, přesto vždy překvapí něčím novým, chrlit jednu větu té historie za druhou.
„U nás byl hody a z vojny se právě vrátil jeden hoch, co mu vypadla stárka. Tak si domluvil moji mladší dceru. Bylo jí tenkrát šestnáct a začali spolu potom chodit. On pocházel ze statku, prostě zemědělský synek, a představte si, byl vegetarián. Zblbl mi tím dokonale holku, ta pak i tu starší a obě přešli na tuhle šílenou stravu. Začaly se nám ztrácet před očima. Vypadávaly jim vlasy a ve vsi mi všichni říkali, že mají rakovinu. Vypadaly jako na pokraji smrti. Měly vymytý mozek jako v nějaké náboženské sektě. Nic jim nemůžete říct. Ani pár facek dát, protože by se nafoukly a utekly. Tak jsem několik let hrozně trpěla, než se to trochu srovnalo. A pak naštěstí jednou přišla ta moje mladší holka, s tím ať se na nic neptáme, ale že se s tím klukem rozešla. Byla jsem ráda. Hodně ráda. On by jí stejně nikam nepustil a držel ji jen doma pod zámkem. Ona se chtěla něco učit a hlavně poznat svět. Ihned se sbalila a odjela do Anglie. Pak jezdila na lodi po všech mořích světa. Naučila se všechny důležité jazyky světa a po sedmi letech se vrátila domů.“
Ani jsme v autě nedutali a čekali, co se z toho všeho nakonec vyvrbí.
A pokračování bylo opět dál zajímavé: „Okamžitě se domluvila s mojí starší holkou a vyrazily na brigádu do Norska. A představte si, potkaly se tam s partou hasičů z Čech. Když se vrátily, tak mi jen oznámila, že se za ní přijede podívat jeden český kamarád. Samozřejmě se z toho stalo časem něco víc, jenže ona o Čechách nechtěla ani slyšet a tak sem a tam pořád oba cestovali.
Jenže se v místě bydliště jejího přítele objevila anglická firma a otevírala tam továrnu. Holka se tam přihlásila. Když zjistili, co umí, jela zpět do Anglie a všechno připravovala pro rozjezd výroby u nás a samozřejmě pak v té fabrice v Čechách taky zakotvila. To už mi bylo jasné, že tam zůstane. Co jsem měla dělat. Tak jsem to překousla a teď vandruju sem a tam většinou za ní a vnoučaty já. Měla je až po třicítce, ale o nic rozhodně nepřišla. No, a tak se to všechno událo. Mám vnoučata daleko, ale jsou často u nás. Nebo já u nich a nakonec mi ani tak moc nevadí, že moje holka z Moravy zmizela kdesi v Čechách.
Tak to máte. Vidíte, jaký je ten život všechno jen souhra náhod. A já bych v důchodě měla sedět někde doma na prdeli a čekat na smrt. To si raději projedu další kus světa. Ameriku mám zmapovanou, Evropu už taky. Austrálii jsme prokličkovali křížem krážem a teď si prohlédnu Brazílii.
Po kom ta holka má tu cestovatelskou povahu, to fakt nevím,“ dodala se širokým úsměvem na závěr. A hned nabrala směr k jinému tématu a dalším historkám, které kdybyste uslyšeli stejně jako my na našich společných cestách, tak byste si rozhodně pořádně změnili obrázek o spoustě věcí nejen u nás, ale i ve světě.
Ale tak konkrétní nebudu a ani nemůžu. Mohl bych skončit někde na soudech a dopadnout hodně špatně, protože ti mocní, co to tu u nás řídí a o jejichž praktikách jsme se ledacos dozvěděli, nic neodpouští a tvrdě se všem kolem, co šíří pravdu, mstí.
A v mezích zákonů této země, které si pro svoji ochranu nechali udělat a ty jim tohle všechno bohužel umožňují.
To už jen tak na okraj. Spíš jsem vám chtěl ukázat, jak dokáže být někdy i obyčejný život hodně zajímavý.
Možná vás to nezaujalo, ale jak říkám, ještě záleží na podání vypravěče a atmosféry, ve které to všechno slyšíte a to je to všechno, co vám bohužel nedokážu ani jen náhodou přiblížit.
Přesto si myslím, že i tento příběh se souhrou náhod stojí za zaznamenání.
Alespoň já to tak cítím a to ostatní už nechám na vás.
Autor: Zdeněk Smutný
26.11.2014