Střepiny - Roman - z hokejisty superběžcem

Roman – z hokejisty superběžcem

Měli jsme na základní škole, kde jsem učil, sportovní třídy. Byly tam zřízené již dlouho před mým příchodem, ale se zaměřením na hokej. Až potom jsme dostali možnost je rozšířit i o atletiku. A tím se staly tyhle výběry hyperaktivních dětí pro většinu učitelů, tedy spíš učitelek, nezvladatelné. Já si s nimi poradit dokázal, ale za cenu obrovského úsilí a musel jsem se mockrát krotit, abych nezasáhl i fyzicky. Tak se vůbec nedivím, že z těchto tříd šel strach a někteří vyučující měli na začátku školního roku předem kopřivku, když viděli, kolik hodin tam budou muset učit.

Ovšem s řadou těchto žáků, kteří se věnovali hokeji, pracoval snad odjakživa, co si pamatuji, trenér pan Piloušek. Jeho chraplavý a silný hlas s agresivním a často nevybíravým slovníkem na tyto grázlíky platil, jelikož se s nimi vůbec nemazlil. A kupodivu, oni poslouchali. Tento charismatický hokejový trenér vychoval ve Vyškově spoustu generací hokejistů, kteří navíc na všech školních soutěžích tvrdili muziku nejen v kolektivních sportech, ale hlavně v atletice a zejména pak v běžeckých disciplínách.
Řev páně Pilouška se nesl do daleka a dokázal vybičovat kluky jak na ledové ploše, tak na ovále atletického stadionu, či kdekoliv jinde, kde se něco dělo. A je pravda, že většinou hokejisté patřili vždy k nejlepším. Prostě Piloušek byl pro ně něco jako druhý otec. Pro některé i první, svého totiž neposlouchali. Ikona, které zobali z ruky a dřeli až do úmoru. Taky to pak všichni hrozně oplakali, když před lety náhle a hrozně nečekaně zemřel. Po něm už nikdy hokejisté nebyli tím, čím pod jeho vedením. Nad něj nebylo.

A právě v jedné z těchto tříd hrál hokej skoro dvoumetrový strašně hubený kluk, který se tam mezi ty malé gaunery vůbec nehodil. Byl slušný tichý a na tento tvrdý sport až příliš hodný.

„Vezmi si ho k sobě,“ říkal mi jednou na stadionu pan Piloušek, „výborně běhá, to ostatně víš sám, ale v hokeji fakt nemá šanci.“

Tak se postupně Roman zapojil do tréninků v naší nově vzniklé perfektní partě na škole a během chvilky se zařadil mezi ty nejlepší. Při jeho výšce byl trochu problém s koordinací, ale docela rychle si s tím poradil a vytvořil si svůj specifický běžecký styl.

Moc toho nenamluvil, ale o to lépe běhal a hlavně na závodech se vůbec nebál prodat vše, co umí a ještě k tomu přidával i něco navíc. Rozený šampión. Nikdy by to člověk do něho neřekl, když s ním mluvil nebo viděl, jak se projevuje. Ale jak se postavil na dráhu nebo kdekoli na startovní čáru, byl z něj dravec a neuvěřitelný bojovník.

Rval se soupeři, s časem, i sám se sebou neuvěřitelným způsobem. A když vybojoval při svém prvním startu na mistrovství ČR žactva v běhu na 1500 metrů drtivým finišem čtvrté místo, šokoval úplně všechny. Dokonce jel reprezentovat také na tradiční podzimní utkání žáků, protože se dostal i do reprezentačního výběru.

Abych to uvedl na pravou míru. Jeho finiš nebyl takový, jak ho většinou znáte. Byl naprosto jiný. Tak odlišný, že si ho každý hned napoprvé zapamatoval. On místo nějakého zrychlení třeba pomocí frekvence spíš vizuálně jakoby zpomalil, ale to tak jen vypadalo, protože Roman vlastně jen natáhl v závěru neskutečně krok a jeho obrovsky dlouhé hubené nohy ho pak nesly neuvěřitelně rychle až do cíle.

A ještě měl jednu obrovskou zajímavou odchylku od většiny nás ostatních běžců. Klidně se třeba těsně před startem nacpal chlebem se salámem, který vypadal spíš tak pro dřevorubce a vůbec mu to nevadilo.

„Jak to můžeš udělat,“ žasl jsem pokaždé, když jsem uviděl s plnými ústy zavazovat si tretry, „já bych to vyhodil ven po pár metrech, ale hlavně bych s tak plným žaludkem nemohl vůbec běžet,“ komentoval jsem vždy jeho neuvěřitelnou žravost.

„Já bych zase nemohl vůbec běžet, kdybych se pořádně nenajedl,“ smál se, až mu málem ten krajíc zaskočil do krku. „Neměl bych vůbec žádnou sílu a nemohl bych pak běžet.“

„No, tebe bych tedy živit nechtěl,“ jen jsem pokrčil rameny a pak sledoval, jakým fofrem na ten kus chleba se salámem dokáže běžet.

Měl před sebou velkou kariéru, ale po přechodu na střední školu se celý následující rok brodil v různých problémech, jak školních, tak zdravotních a tak se mu skoro nic nepovedlo.

Teprve další rok se zase již z kraje sezóny vezl na vítězné vlně. A dokonce si dovolil běžet i tak dlouhé závody, jak třeba Běh Drahanskou vrchovinou. Celou cestu se mě držel jako klíště. A to se kvůli sněhu a ledu neběželo na Kalečník, ale z Vítovic zpět do Vážan a přes Habrovany do Olšan. Ne a ne ho setřást. Až v posledním kopci v Olšanech jsem ho utrhl.

„Sakra, tobě to jde,“ ulevil jsem si za cílem, když doběhl kousek za mnou. „Musel jsem makat jako šroub, abych ti utekl.“

„Když vy běžíte do kopce rychleji než po rovině,“ pokrčil nezúčastněně rameny Roman, „to se pak dá těžko udržet, ale příště si to pohlídám líp.“

Ten rok, to již končil v dorostu, se mu dařilo opět až neuvěřitelně. Opět z toho bylo trochu smolné čtvrté místo na mistrovství ČR na 1500 metrů a pozvání na letní reprezentační soustředění do Krkonoš.

Jenže pak se naráz všechno zbortilo.

Žil jen s matkou. Ta se odstěhovala do Brna, on s ní. A to byl jeho sportovní konec.

Místo tréninku chodil po brigádách a na běhání mu nezbýval čas.

Od té doby, kdy zmizel v Brně, jsem o něm vůbec neslyšel a ani nevím, co s ním je. Jakoby se nad ním zavřela voda.

Je ho obrovská škoda, protože takový talent se jen tak hned nevidí.

Bohužel i tohle nese život.

A Romanovi se zřejmě totálně převrátil vzhůru nohama.

Jen doufám, že zůstal tím hodným a slušným hochem, který byl vidět hlavně díky svým výkonům.

A ty byly parádní.

 

 

Autor: Zdeněk Smutný

25.11.2015

 



 

  

 

Kontakt

AK Drnovice Správce stránek
Steiner Tomáš

akdrnovice@seznam.cz
To Top