Střepiny - Luděk - vůle a snaha na nejlepší nestačila

Luděk – vůle a snaha na nejlepší nestačila

Dalším do party, která vznikla při mé učitelské etapě na škole, kde jsem na pár let zakotvil, byl Luděk.

Také on chodil do školy a byl tedy přímo pod mým vlivem i ve vyučování tělesné výchovy, kterou jsem tam i s atletickými tréninky vedl.

Od začátku chtěl být v centru mé pozornosti a byl ochoten pro to dřít až do úmoru.

V tělocviku to ani tak moc nešlo, tam byly téměř všechny děti ve třídách bez zájmu o jakýkoliv pohyb, ale o to víc se snažil na trénincích odpoledne a musím přiznat, že mi z počátku velmi imponoval jeho přístup. Byl ochoten se doslova strhat s partou ostatních členů téhle výborné tréninkové skupiny a také za pochvalu udělal cokoliv.

A on potřeboval být pochválený. To jsem viděl hned od počátku. Až mi to později začalo vadit, jak se víc a víc dožadoval mé pozornosti.

Neměl jsem tam jen jeho, ale i řada dalších běžců i běžkyň, co tam tenkrát na hřišťátku u školy se mnou trénovala, potřebovala, abych se jim taky věnoval a nemohl jsem se zaměřit jen a jen na něho, jak by si to on představoval.

„Luďo,“ říkal jsem mu skoro pořád, „je to výborné, šlape ti to, ale chce to všechno čas. Zázraky se nedají čekat okamžitě, jak bys asi chtěl.“

Viděl se pořád trochu jinde, než výkonnostně opravdu byl a potřeboval ode mě neustále slyšet jak je dobrý.

Je ovšem fakt, že se rapidně zlepšoval a posouval velmi rychle své osobní rekordy tak daleko, že v dalším roce už úspěšně bodoval coby dorostenec i v soutěži družstev v barvách Sokola Vyškov. Jen se mu to pořád zdálo málo.

Nebál se závodit. Kdykoliv to šlo, vyrazil si změřit své síly s kýmkoliv a kamkoliv, ale pořád se zlepšoval pomaleji a pomaleji a ostatní z party se mu postupně vzdalovali, protože rostli výkonnostně přece jen rychleji než on.

A to mu začínalo čím dál víc vadit.

„To chce klid a čas,“ utěšoval jsem ho občas, když si trochu stěžoval, že to nejde podle jeho představ. „To přijde časem, neboj se. Uvidíš, že za nějaký ten rok ti to bude běhat mnohem líp.“

Moc mi nevěřil, ale poctivě chodil na tréninky a dřel. Navíc tam měl skvělou partu kluků, se kterými držel basu a vlastně mu pomohli překonat i ty jeho nejhorší pubertální roky. Bez nich by skončil kdoví kde. Takže bylo vlastně jeho štěstím, že se přidal k nám a my ho navedli na cestu, která byla pro jeho další život to nejlepší, co ho mohlo potkat. To říkám naprosto upřímně a s plným vědomím toho, že by to s ním určitě nedopadlo dobře.

Luděk v dalších letech stále poctivě trénoval, vyváděl alotria na našich tradičních soustředěních v Jedovnicích a pomalu se posouval dorosteneckým a juniorským věkem dál a dál.

A pak to přišlo. Najednou mu to začalo lítat. Sice až na delších tratích, ale zaběhl výborně pětku a už se zase začal přibližovat ke svým kamarádům z tréninkové party.

Z ní zůstali již jen tři kluci, kteří vytrvali, ale šlapalo jim to skvěle. Také společně přestoupili do Univerzity Brno a Luděk se už viděl mezi našimi nejlepšími běžci.

Jenže pak onemocněl a okamžitě potom mu běhání přestalo jít.

„To bude zase chtít čas,“ uklidňoval jsem ho svojí tradiční větou, „jen jsi oslabený a nedá se hned čekat, že se okamžitě vrátíš tam, kde jsi byl před tím.“

„Proč to ostatním jde hned a mně ne,“ nešťastně sledoval, jak se mu kluci zase vzdalují.

A právě tehdy dokončil učiliště a nastoupil do zaměstnání.

To byl počátek konce jeho běžecké kariéry, protože u něho šlo o velmi zásadní změnu, se kterou se jen složitě vyrovnával.

Sice se snažil držet dál krok, ale už to nešlo, pracovní zátěž byla příliš velká a on se přestal zlepšovat. Najednou toho na něj naráz moc a tak pomalu začínal ztrácet zájem o běhání a jen občas vyrazil s partou kluků za nějakou zábavou. To mu šlo čím dál lépe.

Ale o tom nic moc nevím, je to jen z doslechu, když se občas narazí na staré časy a s posledním z těch mušketýrů, který dál trénuje a závodí, Tomášem, něco probíráme a zavzpomínáme na ta jejich klukovská léta.

Vím jen, že se Luděk chvíli věnoval také boxu a nějakým zápasům. To jsem ho kdysi pořádně zmláceného někde viděl. Také se snažil osamostatnit, ale jak to s ním všechno dopadlo, to už nevím. Dlouho jsem ho neviděl a ani nevím, kde teď žije.

Jen je škoda, že nevydržel dál, protože se svojí vůlí a snahou by se určitě mezi nejlepší moravské vytrvalce časem prosadil a získal tak uznání, o které mu celý život šlo nejvíc.

Ale jsem přesvědčený, že ty roky s námi v běžecké partě mu daly do života hodně a poslaly ho tou správnou cestou.

A to je to nejdůležitější.

 

Autor: Zdeněk Smutný

23.12.2015

 

 



 

  

 

Kontakt

AK Drnovice Správce stránek
Steiner Tomáš

akdrnovice@seznam.cz
To Top