Kluci na vesnici se uměli vždycky zabavit.
Dětství. Každý z nás si ho užíval po svém a rozhodně ne všechno, co jsme prováděli, bylo správné. I já jsem byl důkazem toho, že kluci si vždy tvořili vlastní svět a svoje pravidla. A nebylo dobré se z nich vymanit. Dali jsme to všem vždy pořádně pocítit. Můžete si ostatně udělat obrázek sami.
Musím se vám tu k něčemu přiznat. Dlouho jsem nad tím váhal a moc se mi do toho nechtělo. Pustím se do toho víc zeširoka. Jinak to asi nejde. Bez následujících podrobností by všechno bylo zřejmě dost těžko pochopitelné. Tak tedy do toho.
U nás na vesnici jsme byli kluci pěkná sebranka. Co jsme se navyváděli. No hanba mluvit. Já mezi nimi taky nebyl žádný utřinos. To ani nešlo. Okamžitě bych byl odsouzený do role outsidera a to bych nikdy nepřipustil.
Do školy až do páté třídy jsme chodili doma na vsi. Teprve druhý stupeň základní školy nás zavedl do města.
Největší urážkou nás, pánů kluků bylo, když nás rodiče v neděli ráno navlékli do čistého oblečení a bez milosti dostrkali na mši do kostela. Tady asi začaly počátky naší averze k náboženství. A také základ toho, že obyvatelé nynější vesnice jsou až na výjimky téměř dokonale ateističtí.
Pokoušeli jsme se z toho všemožným způsobem dostat. Ze spárů rodičů však nebylo úniku. Dokonce můj spolusedící ze školní lavice na prvním stupni párkrát šikovně omdlel. Bez snídaně, tedy úplně hladový, se nadýchal smradu z kadidla. Udělalo se mu zle a skácel se k zemi. Dřív se totiž před mší držel v některých rodinách půst. U nás doma naštěstí ne. Prý to u něj byla slabost z hladu a ne ten kouř z kadidla. No, nevím.
Stejně mu to nepomohlo. Spadl z bláta do louže. Musel totiž potom sedět s babkami v lavici. A k tomu nám navíc přibylo právě v této naší dědinské škole vyučování náboženství. Už nevím, od kterého to bylo ročníku. Ale povinně dobrovolně jsme tam nastoupili všichni. Ovšem ne nadlouho.
Do třídy s námi chodil velmi zvláštní kluk. Uměl ledacos. Škola pro něj ovšem byla třídní nepřítel. Již v prvním ročníku propadl. Poté zásadně rozkládal výuku každý rok pro jistotu na dvě léta. A to jen proto, že to na víc roků nešlo. Zato třeba ale fantasticky zpíval. Asi by se hodil dokonale do těch současných pěveckých soutěží. Myslím se jim říká Superstár.
Pan řídící s housličkami v ruce vždy nábožně poslouchal jeho zpěv. Přitom pokaždé zapomněl, že jinak nic neumí. Zato když jsem začal pět já, tak mi kovový konec šmytce okamžitě přistál na hlavě. Měl jsem v ní hned pořádný důlek. A pak jsem to pro jistotu schytal ještě rákoskou přes prsty. Pořád jsme mu ji tajně natírali česnekem. Měla proschnout a prasknout, jenže ona mrcha stále nic. Pouze to s ní víc a víc bolelo. To byla tehdy tvrdá výchova. Běda doma něco říct. Dostal bych dvakrát tolik a ještě zaracha. Kdyby se mohlo propadnout ze zpěvu a ještě z psaní, tak jsem neprošel hned druhou třídou. Přeučovali mě totiž dle tehdejších pravidel z ortodoxního leváka na praváka. Až někdy do páté třídy. Tam jsem se snad trochu čitelně naučil škrábat nějaké ty klikyháky na papír. Teprve v pozdějších ročnících mě vzali učitelé na milost. Jen jsem se musel povinně naučit psát tiskacími písmeny. Prý, aby to po mě přeluštili. Taky náš pan ředitel mi neustále tvrdil: „Ty jsi horší než Leonardo da Vinci. Ten psal zprava do leva a ještě samoznaky. Ale po něm už dokázali skoro všechno přeložit. Za to po tobě nepřečtu ale zhola nic.“ Mělo to jednu velkou výhodu. Neznámkoval mi diktáty. Nebyl si jist, co jsem napsal. Než aby se před námi zesměšnil, tak to vyřešil takto. K naší oboustranné spokojenosti.
Tak ten kluk, co neustále opakoval ročníky, také dokonale ovládal nůž. Jednou se stalo, co se stát muselo. To pan farář zase přišel na hodinu náboženství do naší třídy. Ve dveřích se pokřižoval a správně pobožně pozdravil: „Pozdrav Pán Bůh.“ Nečekal na odpověď. Věděl, že se jí od nás nedočká. Přistoupil k tabuli a pověsil křížek za háček na její horní okraj. Než si stačil sednout za stůl, tak prolétl vzduchem nůž a přibil Ježíše Krista k dřevěné desce. To Jirka, neboť tak on se ten bodrý hoch jmenoval, předvedl, co si o náboženství myslí. Pan farář chudák smrtelně zbledl. Několikrát se pokřižoval. Vytrhl nůž, sebral zbytky krucifixu a beze slova odešel. A bylo po výuce. Je bohužel pravda, že ten Nejvyšší to Jurovi nezapomněl. Už je to drahně let, co si jej povolal k sobě na pohovor. Jestli ho převychoval, to se už bohužel my nikdy nedozvíme.
Na faru pak brzy přijel nový mladý kazatel a s ním nastal dokonalý rozvrat církve nejen u nás, ale i v okolních vesnicích.
První věc co provedl, bylo, že odmítl chodit učit do škol. Pak hned na to šokoval veřejnost svým chováním. V přírodním bazénu U Libuše v Lulči vlétl na skokanský můstek a mrskl tam dvojité salto. Po vynoření z vody motýlkem přeplaval zatopený lom, kde koupaliště ve třicátých letech vzniklo. Nato vyběhl po schůdcích na vysokou skálu nad vodou. Ta stěna tam zbyla z dob těžby kamene. Tady skákali dolů jen ti největší odvážlivci. Jednotlivá místa, odkud se vrhali do vody, mají dodnes své názvy. On ale nešel na Kazatelnu, jak by se na kněze slušelo a patřilo. Ta byla jen asi v polovině skály. Vylezl až na vrchol. Na Borovičku. To už bylo strašně vysoko. Kdokoliv se odvážil odtud skočit, musel se odrazit i hodně do dálky. Kamenná stěna nebyla totiž kolmo nad vodou, ale mírně se šikmo svažovala dolů. Nový pan farář nemeškal a po hlavě se vrhl do vody. Celé osazenstvo na plovárně strnulo úžasem. Babky stály zděšeně u zábradlí. S vypoulenýma očima hleděly na hladinu a stereo se křižovaly. Dokonce i ty jejich jedovaté sliny jim vyschly. Jenže ten borec se po chvíli klidně vynořil, uličnicky vyplivl vodu nad sebe a potom, pro změnu kraulem, přespurtoval vzdálenost k druhému břehu. Tam se lehce vyhoupl na hráz. Tímto si u nás kluků hodně šplhl. Okamžitě získal visačku nejvyšší kvality, jakou mu může parta vesnických raubířů udělit. Pak navíc zaběhl mezi volejbalisty na trénink a řezal tam s nimi smeče hlava nehlava. No, a protože toho neměl dost, dal si večer s námi ještě fotbálek. Na závěr uzavřel s chlapy den nad pivem. Tak nějak si zřejmě představoval přípravu na ranní pobožnost. Je jasné, že tímto dostala zdejší církev ještě větší trhliny, než měla. Nezabránily tomu ani dva místní obrovské kostely. Lidé se prostě nijak na mše nehrnuli. Vrchol přišel ovšem až později. Na Velikonoce, na jeden z největších církevních svátků, pozval tenkrát onen podivuhodný věrozvěst do našeho svatostánku na Liliové hoře hudební skupinu. Ta si zřejmě spletla vystoupení a udělala z jeho kázání rokový koncert. Bylo to opravdu zmrtvýchvstání šokem. Pro všechny. Stalo se to v kostele Sv. Martina. Jeho z velké dálky viditelná silueta tvoří místní dominantu na kopci nad vesnicí a všichni zdejší lidé jsou na něj právem hrdí. Hudební událost století ve vsi tehdy pobouřila bez rozdílu veškeré osadníky včetně zatvrzelých farníků. Dál už jen vím, že nějakou dobu tam na faře ten neskutečný kazatel ještě vydržel. Knězů bylo tenkrát málo, ale jak to s ním nakonec dopadlo, už netuším. Později jsem odjel studovat střední školu, žil tam na internátě a měl rázem jiné zájmy.
Ale i navzdory tomu všemu přesto zůstala jedna rodina ve vesnici, která byla na každé náboženské akci. Nic je od toho nemohlo odradit. Podle nás nebyli normální. Stranili se i běžného života v dědině. Měli děti a jeden z nich byl kluk. Nás se bál, asi měl doma vysvětleno, co jsme zač. My se mu na oplátku trvale posmívali a šikanovali ho, kde to jen šlo. Díky své pobožnosti dostal přezdívku Cyril a tak se to s ním vleklo pořád.
Uprostřed návsi stávala stará kovárna. V ní pracoval můj soused, pan Kovář, vlastně pan Kramář. Jenže byl povoláním kovář, tak se vžilo jeho pracovní příjmení.
Já se tam pohyboval jako doma a kluci se mnou. Kolem parkovaly čtyřkolové koňské potahy s gumovými koly a dlouhým vojem. Nechávali je tam stát chlapi, když odvedli koně do stájí. U kozlíku, kde vozka seděl, bylo velké kolo pro pravou ruku, které otáčením brzdilo vůz. My se vždy střídali v naší oblíbené hře. Všichni ostatní někoho z nás roztlačili z mírného kopce proti kovárně a ten, co seděl na místě kočího, pak brzdil postupně rozjetý povoz. Kdo zastavil nejblíže dveří, ten vyhrál.
Jednou nás z povzdálí Cyril sledoval, pak přišel blíž k nám a nesměle se zeptal: „Mohl bych to také zkusit?“ Podívali jsme se po sobě a já dostal ďábelský nápad: „Pojď,“ pomohl jsem mu nahoru: „My tě roztlačíme a takhle se to brzdí,“ a schválně jsem mu ukázal otáčení kola na druhou stranu, tedy vlastně odbržďování.
Všichni jsme se potichu smáli, co nejrychleji roztlačili vůz a čekali, co se bude dít. Cyril během chvilinky s hrůzou v očích zjišťoval, že se strašně rychle blíží zamčené dveře kovárny. Zoufale, už oběma rukama, točil kolem. Bohužel na nesprávnou stranu. Následoval náraz a i my všichni jsme s úžasem hleděli, co okovaný konec voje provedl se zařízením dílny. Nejdřív prorazil desku na dveřích. Dál cestou zbořil uprostřed stojící kovadlinu a zarazil se až v peci, kde se žhavilo železo před kutím.
Pak se ozval hrozný řev: „ Mamíí, mamíí,“ to Cyril vyděšeně, jak spadl po té ráně z kozlíku, letěl domů.
Rozprchli jsme se jako hejno vrabců a nikdo nic nepřiznal. Ale ke cti nám všem slouží, že jsme to na něj nepráskli. Ale to spíš proto, že jsme si byli vědomi, co jsme provedli. Samozřejmě hlavně tedy já. My kluci jsme ale stále drželi svoji partu. Taky nám bylo nad slunce jasné, že bychom to odnesli hned v první řadě.
Od té doby se s námi Cyril už vůbec nebavil. A zásadně se vyhýbal všem hochům ze vsi uctivým obloukem.
Běžela léta. Všichni jsme se někam rozprchli. Někteří z nás zůstali v rodné vsi. Jiní se odstěhovali tam, kde je zavál jejich existenční boj. Případně se později i vrátili do míst svého dětství. Já tu bydlím celý svůj dosavadní život. Cyril také. Postavil si pěkný dům a do kostela chodí spořádaně dál on i jeho rodina. Tak uběhlo od oné, pro něj neblahé, události snad třicet let. Nemluvil se mnou a já se ho také stranil, vědom si moc dobře toho, co jsem mu kdysi provedl.
V poslední době jsem ho ale začal překvapivě potkávat v lese. A v maratónkách. Jak jsme se míjeli, rozpačitě se usmál a váhavě mi pokynul. Já také a tím to vždy skončilo.
Teď nedávno mě ovšem zaskočil úplně: „Co tu děláš,“ prolomil jsem roky mlčení. Objevil se totiž na startu běžeckého závodu. „Tož, tak dlouho už běhám, že mi to nedalo a chci si zkusit, jestli to s vámi zvládnu,“ řekl opatrně. „ No, a co ti na to řekne ten nad námi,“ ukázal jsem prstem i hlavou směrem k nebesům. Usmál se: „Myslím, že mu to určitě bude vadit míň, než kdybych seděl někde v hospodě a chlastal.“ A významně se na mě podíval s jasnou narážkou na mého bratra, alkoholika, co té droze upsal život. „To máš ale sakra pravdu, tak pojď, jdeme na to,“ vyzval jsem ho a postavili jsme se na startovní čáru. Co vám budu povídat. Smetl mě jak malého kluka. Počkal si za cílem a až jsem se probral z toho šoku, tak přišel ke mně a povídá: „To máš za ten vůz, to ti nikdy nezapomenu. Ale jinak jsme kámoši, ne?“ A podával mi ruku. Popadl jsem ji a stiskl.
Spadl mi velký kámen ze srdce: „Nevím co na to říct. Byli jsme kluci a sám víš, co jsme prováděli. Ale za to se snad ani po tolika letech omluva pořád nedá přijmout.“
Rozesmál se naplno: „S tím si nelam hlavu, já to doma dětem a známým přidávám na Silvestra k dobru. Teď už je to stejně jen sranda. Jen jsem tě nikdy neprozradil.“
„Víš co, tak klidně letos řekni i kdo ti to všechno tenkrát nakukal. Já se taky udám. Prásknu to na sebe všem, co to ještě neví. Musí vidět, co jsem to byl za grázlíka.“
„Kašli na to. Vždyť to už je tolik let. Místo kovárny jsou tam vodní nádrže pro hasiče a vozy pro koňské potahy už ani nikdo nezná. Raději začni pořádně trénovat, ať tě příště zase neporazím,“ odvětil s úsměvem. „Tak to si piš, že to tak nenechám,“ zakřenil jsem se s úlevou a ihned začal chystat v hlavě plán na tvrdou přípravu.
Přece mě Cyril nemůže porážet. To tedy rozhodně ne. Ani s pomocí Boží.
Autor: Zdeněk Smutný
11.2.2014