Bez otce je kolem mě pořád prázdné místo
Sedím u počítače a rachot plně naložených tater včetně depresivně pískajícího buldozeru, který nabírá nesmyslně vysypané jedovaté bahno kolem domů v naší ulici, mi trhá uši a nedovolí se soustředit.
Totálně rozvrácená vesnice kvůli pofiderní zakázce na čističku pro pár lidí, kteří se k ní možná připojí a pak spláčou nad výdělkem, je šokující ukázkou toho, co je všechno pro peníze u nás možné.
Žádné dodržování pracovních postupů a o dodržení smlouvy s obcí ani nemluvím. Protesty lidí jsou jim všem k smíchu a tak se tu ničí všechno ve velkém. Po nás potopa. Tak krásná obec to byla a už to tu nikdo nedá nikdy dohromady. A my v tom bordelu musíme žít. A to nebude na pár dní, ale po celou dobu stavby. Na skládku při kanalizaci vykopanou zeminu vozit nesmí, tak ji nasypou kolem domů. No a co!
Co by na to řekl můj otec?
Jen by zakroutil hlavou a vyslovil by tvrdou kritiku všeho, co se tu u nás děje jako vždycky. Taky díky svým názorům a původu skončil ve slévárně barevných kovů, přestože řídil před únorem 1948 fabriku. Jen proto, že měřil dva metry, nebyl poslán do dolů.
Ale on se s tím srovnal a šel nám vždycky příkladem. Hlavně ve svém tvrdohlavém postoji k životu a neuhýbání od svých názorů.
A nás děti podporoval, jak to šlo. On sám coby ligový volejbalista nás držel u sportu a nikdy se nestalo, abychom něco, co se týče sportování, neměli, přestože to v mém dětství byl vždycky problém. Ale zařídil to.
Navíc byl vášnivý myslivec. Tak jsem hlavně já, jako nejstarší syn, s ním všude putoval po okolní přírodě a díky tomu jsem se ji naučil nejen znát, ale i milovat. Nešlo o střílení zvěře. Hony, to je až to poslední. Hlavně to byla nikdy nekončící celoroční práce kolem výsadby remízků, stavby krmelců, zásypů, přikrmování, ale také ovšem vycházek s naším loveckým psem po lesích i polích kolem naší vesnice.
Byly to krásné časy. Mám je natrvalo uchované v paměti a pořád se mi ty obrazy mého úžasného dětství vybarvují. Samozřejmě k tomu patří i divoké kusy s naší chlapeckou partou, ale to je jiná věc. To sem přímo nepatří.
Pak ovšem nastaly krušné čtyři roky. Bydleli jsme ve starém zemědělském statku, protože oba moji rodiče pocházeli z rodin sedláků, a tyto domy už nemělo smysl tenkrát opravovat. Proto se můj otec s matkou rozhodli postavit si dům. Svépomocí. Tak se to tenkrát dělalo. A já s tátou strávil nekonečné čtyři roky dennodenně na stavbě, než to bylo všechno hotové. A vězte, že to pro takového dvanáctiletého až čtrnáctiletého kluka bylo hodně těžké. Musel jsem zvládnout to, co dospělí. A bylo to sakra dřina. Tahání a nošení dřevených trámů 20 x 20 centimetrů v šestimetrové délce po dvacet centimetrů široké zdi vysoko nad zemí, až ve druhém patře nebo třeba v zimě podbíjení stropů deskami a pak následně palachem.
To byla makačka. Ruka nahoru i s hlavou a bušilo se o stošest. Otec levák. Když ho bolela ruka, přehodil kladivo do druhé a já musel stačit na druhé straně, jinak by to nešlo přibít. Naštěstí jsem také levák a tak jsem se naučil používat obě ruce také. A velmi rychle. A že na stavbě byla i fůra jiné a hodně těžké práce, to je vám určitě jasné.
A právě tady se začaly mezi mnou a otcem hromadit problémy a měnit názory na hodně věcí.
Zařekl jsem se po zkušenosti se stavbou domu, že už nikdy v životě nebudu manuálně pracovat, vyrazil do škol a pryč z domova. Pak jsme se s tátou jen míjeli. Až po vojně jsem přece jen s manželkou a později i dvěma syny, co se nám narodili, zase zakotvil doma. V baráku, který jsme si postavili. Vlastníma rukama.
Neměl jsem sobecky na nic a nikoho čas. Jen na svoji práci.
Ano. Je to tak. Měl jsem hromadu jiných zájmů a skoro jsme se neviděli. Moje rodina, sport, trénování sebe, synů i řady dalších lidí, zaměstnání a mnoho dalších aktivit mi vůbec nedávaly šanci se opět k otci nějak přiblížit. Žili jsme sice s rodiči ve stejném domě, ale nějak jen vedle sebe a skoro se neviděli. Na barák jsem nikdy neměl čas. Nerad jsem otci pomáhal, byl jsem stejně tvrdohlavý jako on a nemohli jsme se spolu dívat ani na sport, natož tak pracovat. Každý z nás měl na všechno jiný názor.
Tak běžely roky a my stárli. Měnily se časy a otec to jen kriticky všechno sledoval. S odstupem doby vidím, jako měl ve všem pravdu. Bohužel.
Jak jsme nesnášeli komunisty, kteří vlastně zničili jeho rodinu, tak stejně brzy pochopil, že to tady bude ještě všechno horší. A měl pravdu, jak to vidíme všichni teď.
Já ovšem ve svém celoživotním sportovním zápřahu vůbec nepostřehl, jak zestárnul a přišly na něj nemoci. Nějak jsem si to ani nepřipouštěl, protože byl pro nás vždy příkladem nezdolnosti a neuvěřitelné vůle dokončit všechno, co začal.
Ještě, že to udělal, mám aspoň kde bydlet.
Ale už jsme nikdy k sobě cestu, jaká byla v mém dětství, nenašli.
Je mi hrozně na to jen pomyslet i po tolika letech. Už to totiž bude před Vánocemi devět roků, co odešel do nemocnice a tam se rozhodl zemřít, když viděl, jak se s ním nikdo nebaví.
A možná stačilo jen tak málo. Prostě si třeba na chvíli spolu sednout, povykládat a s něčím mu pomoct. Všechno kolem domu oddřel sám. Já se jen vezl.
A ani v jeho nejtěžší životní chvíli jsem s ním nebyl. Místo abych ho podpořil a podržel, tak jsem se dohodoval na schůzi s lidmi, co mi pak ukázali, jak si představují přátelství a odměnili se mi parádně za ty desítky let, co jsem se jim téměř dennodenně věnoval. Škoda, že mi tenkrát někdo nedal pár facek a neřekl mi, kde mám být. Možná by všechno dopadlo jinak a já nemusel teď několikrát týdně zapalovat svíčku na naší hrobce, kde mám již skoro celou svoji rodinu a s pláčem na krajíčku se jim všem omlouvat.
Ona totiž za pár dní po otcovi za ním odešla také matka a týden po ní i mladší bratr.
A život mi to vrací. Mám velmi slušně zdevastované zdraví. Mojí synové jsou pryč a já jsem sám s manželkou v obrovském domě, kolem kterého se navíc dějí neuvěřitelně šílené věci, díky nepochopitelné stavbě čističky.
Jak bych tu potřeboval mít vedle sebe otce a řešit nejen tenhle problém spolu.
Jenže to už nikdy nepůjde.
Do konce života mě bude mrzet, jak jsem se choval, a nejhorší je, že už to nejde nijak odčinit.
Tady nejde prosit o odpuštění, protože mé chování ani odpustit nejde, ale přesto promiň, táto.
A věz, že mi strašně chybíš.
Autor: Zdeněk Smutný
6.12.2014