Babička byla studnice moudrosti
Jsou lidé, které uslyšíte naříkat snad na všechno. Dokážou na vás sypat z rukávu jeden problém za druhým. Jak stárnou, je to s nimi čím dál horší, což ovšem už teď plně chápu. Přece jen stárnutí sebou potíže nese samo sebou. Vidím to na sobě.
A jsou pak lidé, od kterých neuslyšíte nikdy žádnou stížnost. Jsou nad věcí a věk je nijak nezlomí. Jsou nedolní jak duchem, tak fyzickou výdrží.
Přesně taková byla moje babička.
Bydleli jsme na zemědělském statku, který jí a mojí mamince patřil. Děda zemřel v roce 1945 a ony samy dvě se s kravičkami dřely na polích. Také zřejmě proto jsem od nich nikdy neslyšel nic špatného proti družstvu, kam musely pozemky vložit.
Nakonec obě dvě v tom družstvu pracovaly a babička dokonce až do 75 let, aby dostala vůbec pětistovku důchodu.
A právě ona si nikdy na nic nestěžovala. Žila si na svém vejminku, který byl u statku vybudovaný, jak to dřív bývalo obvyklé. A od rána do večera po práci a i pak, když už byla v důchodě, a nešla pracovat na družstevní pole, třeba na jaře okopávat řepu, či okrajovat na podzim cukrovku, pracovala na udržení statku v chodu.
A že tam bylo práce nad hlavu, to mi můžete věřit. Chodila spát skoro se slepicemi a s nimi také vstávala. Navařila si jednou za týden a ten guláš z králíka pak konzumovala po celou tu dobu. Nechtěla chodit k mojí mámě jíst, byla pořád soběstačná a navíc se nesnášela s mým tátou. Jedinou chvilku pohody si dopřávala večer nebo v neděli po obědě u rádia. A bez světla, pokud jsem tam zrovna nebyl. Jako černou hodinku. To bylo všechno. V době, kdy už televizi měl každý, ona ji nechtěla. Brala by jí moc času.
Babička byla neskutečně chytrá a navíc i moudrá. Znala dokonale zeměpis i historii. Pak že se za Rakouska – Uherska ve školách špatně učilo. A hlavně, uměla si všechno dát do logických souvislostí. S dokonalou znalostí přírody a jejích zákonitostí zejména pak kolem zemědělství měla ve svých názorech pokaždé pravdu. Ale nijak na tom nelpěla. Myslela si své a podle toho se chovala a stále usilovně pracovala. Či spíš dřela.
Měl jsem ji nesmírně rád. Myslím, že i ona mě. Často jsem se u ní schovával na vejminku s knihou, když jsem měl zákaz číst. Totiž kdykoliv jsem něco provedl, a to bylo dost často, tak jsem za trest neměl zákaz vycházek, ale rodiče mi zakázali si číst. To byla totiž má největší zábava v dětství. Četl jsem knížky již od první třídy. Uměl jsem číst po pár měsících ve škole a tak jsem se brzy stal trvalým návštěvníkem naší vesnické knihovny. Tu jsem kompletně do páté třídy, než jsme přešli do školy ve Vyškově, přečetl a od šesté třídy pak až do skončení základní školy přelouskal i většinu knih obou vyškovských knihoven.
A právě u babičky se mi četlo vždy nejlépe. Schoulený u praskajících kamen, opravdu nebylo lepšího místa odebrat se někam s knížkou do tajemných míst a zapomenout na svět kolem sebe. Samozřejmě až po práci, která se musela na statku dennodenně provést a taky po pravidelných akcích s partou místních kluků. Ale televize v mém dětství nebyla, tak se četlo.
A také občas debatovalo s babičkou. Byly to krásné časy.
Pak jsme si postavili s rodiči dům na druhém konci obce a babička zůstala na celý statek sama. Udržovala ho, seč jí síly stačily a pořád tam bylo krásně. Z toho domu dýchal život a ona se tam cítila dobře. Nechtěla nikam odejít a taky by nikde jinde nedokázala žít.
Stavoval jsem se tam dost často, ale později s mou pracovní náplní a koníčky, těch návštěv bylo čím dál méně. Až jsem se za to i v té době občas velmi zastyděl. Ale žil jsem v takovém zápřahu, že opravdu nebyla chvilka času. A babička hospodařila sama.
Později se k ní nastěhoval můj bratr, který ovšem byl již v podstatě zničený alkoholem a moc jí nepomáhal. Jen se tam někdy zjevil, když ho odněkud z hospody jemu podobní kamarádi dovlekli před vrata.
Babička ovšem tajně doufala, že se bude domu věnovat, tak na něj všechno přepsala. I s pozemky. A on to pak vše totálně zdevastoval a zadlužil. Měl jsem s tím hodně práce dát to později do pořádku.
Přišla devadesátá léta minulého století a najednou se babičce všechno vrátilo zpátky. Hektary polí a ona v 94 letech chtěla sama začít hospodařit. Pořád věřila, že můj bratr jí v tom pomůže. Ostatně všechno bylo stejně jeho.
Ale kdepak. Ten měl jiné zájmy.
A pak kdesi na schodech upadla a pohmoždila si kyčel.
K nikomu domů se nastěhovat nechtěla. Byla taková osobnost, že se s nikým ani moc nesnesla a tak skončila na LDN. Lékaři o ní neměli žádný zápis. Jakoby neexistovala. Nikdy v životě u doktora nebyla. Všechno si vždycky vyléčila sama.
Ovšem v psychickém presu v léčebně se už ani její nezdolná vůle nedokázala ubránit. Snažil jsem se tam občas stavit, ale to bylo málo. Postupně se začala ztrácet a veškerý životní optimismus z ní pomalu vyprchal. A když se jí nikdo z rodiny nevěnoval, tak to nezvládla a odešla tam, kde jí je asi líp.
V devadesáti sedmi letech.
Posledního rozpuku jara v devadesátém třetím roce, na které se tak vždycky těšila, protože konečně mohla zase pořádně pracovat na zahradě, se už nedožila.
Stále jsem tvrdil rodičům, že kdyby ji nechali na statku, byla tu dosud. Už je to taky přes dvacet let, co jsme ji pochovali na hřbitově u kostela Sv. Martina, kde máme svoji hrobku, ale pořád mi zůstává v mysli a ve vzpomínkách jako jedna z mých nejmilejších a nejbližších osob, kterou jsem měl nesmírně rád. Kolikrát si na ni vzpomenu, když se potuluji po zahradě s nářadím a skoro ji slyším, jak mi říká, co by bylo dobré udělat.
Do konce života mě bude mrzet, že jsem se jí a všem svým nejbližším tak málo věnoval.
Už jim to bohužel nemůžu vynahradit.
Autor: Zdeněk Smutný
7.1.2015