Představujeme: Roman Weiter – vůle hory přenáší
Roman sice již ve školce závodil na trati Tučapské desítky, ale s pořádnou sportovní činností se setkal až na základní škole v Tučapech. Tam totiž plnili s paní učitelkou Potáčovou odznak zdatnosti. Už tehdy měl slušné výkony na 60 metrů, v dálce, šplhu i hodu kriketovým míčkem, ale běh na 12 minut byl pro něj utrpením. Proto ho paní učitelka nevzala na závody a on díky tomu nezískal zlatý odznak zdatnosti, přestože ho bodově s přehledem splnil. Ovšem získat se dal bohužel jen na oficiálních závodech.
S běháním měl problém. Byl totiž nejtlustší ve třídě a spolužáci mu přezdívali špekáček.
Docela ho to naštvalo a začal sám na sobě makat. Celý den se udržoval v pohybu různými sporty a vybudoval si tak velký všestranný základ. Přes léto shodil 7 kg a v zimě pak pokračoval v sokolovně v Nemojanech v další sportovní činnosti, která tam tehdy byla velmi široká. Hrálo se tam snad všechno, ovšem nejvíce místní drsný fotbal s puckou, ale s hokejovými pravidly. Roman měl cit pro míč a všechny sporty mu šly celkem dobře, přestože postavou pořád sportovce moc nepřipomínal.
Osudové setkání
„jednou večer se v tělocvičně objevil Zdeněk Smutný. Myslím, že mi bylo tenkrát 13 let,“ vzpomíná na tu zásadní změnu ve svém životě Roman. „Hledal sparingpartnery pro jeho tehdy velmi úspěšnou svěřenkyni. Zeptal jsem se, zda by to nemohl být kluk. Když přitakal, byl jsem rád. Díky tomu pro mě nastaly dva úžasné roky v životě.“
Roman byl tréninkový typ a dřel do úmoru. V běžecké skupině se brzy vyrovnal všem věkově stejně starým běžcům, ale v závodech se mu úplně dle představ a tréninkových výkonů nedařilo.
Až jednou při Běhu stezkou Klementa Gottwalda se to zlomilo. Tehdy porazil medailistu ze žákovského mistrovství republiky na 1500 metrů Jirku Štěrbu, také člena tréninkové skupiny Zdeňka Smutného, jenže ten mu za cílem nedopatřením prošlápl kotník a od té doby se už datovaly jen neustálé Romanovy zdravotní problémy.
Pokračovalo to ránou pětikilovou koulí do čela, pak naštípnutím posledního obratle, zablokováním levé nohy a v podstatě to vypadalo na konec s jeho krátkou atletickou kariérou.
Jenže on se nevzdával. Jezdil na kole, plaval, vyzkoušel snad vše, kde se dalo hýbat, bylo neskutečné, kde se v něm ta energie pořád brala.
Na střední škole pak i bez speciálních tréninků začal opět zlepšovat své osobní rekordy a za školu pak hrál kde se, co dalo.
LRS Vyškov ho nasměrovala dál
„Později jsem se nějak připletl do klubu LRS Vyškov když pořádal štafetu Vyškov – Senica a s touto partou opět začal závodit mimo dráhu a delší štreky,“ směje se Roman při popisování svého návratu k běhání.
S nimi okusil mimo jiné i horskou turistiku. V roce 2000 se rozhodl vyzkoušet běhy do vrchu a tady se projevila jeho obrovská síla, kterou měl v sobě nastřádanou z tisíců najetých kilometrů na kole. Mimořádně se mu v těchto závodech dařilo a dokonce dokázal vybojovat 10. místo na MČR v běhu do vrchu. To ostatně považuje za svůj největší sportovní úspěch. Rok 2000 byl pro něj opravdu úspěšný. Zajel osobní rekord také na kole, když zvládl 292km za 10hodin a 50minut.
„Těch 8km do 300 kilometrů už fakt dát nešlo,“ dodává k tomu svému výkonu, který mimochodem absolvoval na horském kole.
Za měsíc dokázal najezdit na kole 4045km a zvládl také Železného muže za úctyhodných 11:52:57.
Jenže ho opět zastavily další zdravotní problémy. Ani jeho obrovská vůle je nedokázala v krátké době překonat a tak se vrátil k atletice až jako vedoucí družstva žen.
Nové osobní rekordy v jiných disciplínách
Právě jeho pravidelný pobyt na oválu vyškovského stadionu ho přiměl k absolvování i jiných atletických disciplín hlavně proto, aby pomohl mužům v soutěžích družstev. Neváhal se postavit na 20 km chůze, házel kladivem, diskem, oštěpem, vrhal i koulí. Prostě všude tam, kde ho bylo potřeba, se rád postavil a mohl tak podpořit kolektiv atletů, pro který snad i dýchal.
Jeho obětavost jak v závodech, tak pořadatelských či rozhodcovských funkcích také nezná mezí. K tomu se ještě vrhl na trénování a díky svým veteránským svěřenkyním si zažil, jaké to je získávat medaile a dokonce i tituly mistrů České republiky.
„Hodně si také vážím, že jsem mohl být součástí týmu, který organizoval atletické republikové soutěže ve Vyškově,“ říká k této své životní etapě RomanWeiter.
Neustálý boj se zdravím
Po obrovských zdravotních problémech, které ho neustále pronásledují, si už žádné sportovní cíle neklade. Jen si užívá nedělních běžeckých setkání s NC Vyškov. Ani tady ho však neopouští jeho tradiční soutěživost. Proto by chtěl získat všech pět trofejí NC Vyškov a to nejraději v jednom roce. Ať už je to Grand prix, Nejrychleji vynesený kilogram živé váhy na Lhotský kopec, Handicap Man, Schody a Kamzík. To je zatím vše, co si může dovolit ve své sportovní činnosti, protože zatím jeho tělo větší zátěž prostě nesnese.
Je nutné podotknout, že co všechno prožil za zdravotní lapálie, to by vydalo na knihu. Několikrát dokonce balancoval i mezi životem a smrtí. Jiní by se z toho zhroutili, ale on tvrdohlavě pořád pokouší osud dál. Bez toho, aby si někde stěžoval. Snad ta jeho vůle opravdu všechny překážky zdolá a opět si bude užívat alespoň chvíli bez problémů radost z aktivního sportování a závodění.
Osobní rekordy v závodní éře:
50m: 6,7
60m: 7,5
100m: 12,2
200m: 25,7
300m: 39,6
400m: 56,7
800m: 2:08,90
1000m: 2:46,30
1500m: 4:27,80
Míle: 4:59,95
3000m 9:51,20
10000m: 37:36,0
Půlmaraton: 1:24:29
Maratón: 4:33:31 v Ironmanovi
Hodinovka: 14780m
110m př.: 20,7
400m př.: 1:01,5
Výška: 155sm
Dálka: 578cm
Koule 5kg: 12,97m
Koule 7,26kg: 10,26m
Osobní rekordy mezi veterány: asi +25kg
400m: 66,1
800m: 2:29,90
1000m: 3:17,00
1500m: 5:11,63
Míle: 5:54,35
3000m: 11:25,00
3000m př.: 14:44,47
5000m: 20:08,20
10000m: 40:34,70
Půlmaratón: 1:38:47
Hodinovka: 13444m
20km chůze: 2:25:19
10km chůze: 1:12:21
5000m chůze: 33:29,60
Výška: 142 cm
Skok o tyči: 220 cm
Koule 7,26kg: 10,12 m
Kladivo 7,26kg: 30,05 m
Disk: 30,07 m
Oštěp: 29,23 m
Břemeno 15,88kg: 8,77 m
Vrh. trojboj 1105 bodů
Vrh. čtyřboj 1398 bodů
Vrh. pětiboj 1825 bodů
„Kdyby dalo zdraví, chtěl bych ještě dát Ironmana, taky snad maratón, určitě zkusit znovu běhy do vrchu a neškodilo by i nějaké veteránské mistrovství na dráze. Ale to je vše už bez ambicí, jen si to prostě užít,“ povzdechl si na závěr své zpovědi Roman Weiter, životní smolař a jeden z nejlepších a nejvěrnějších kamarádů, co mám.
Autor: Zdeněk Smutný
17.5.2014