Petr Veselý alias Démon Veselka
„V mé době jsem byl u nás jen průměrným běžcem,“ hodnotí svou výkonnost možná až příliš skromně Petr Veselý: „Nikdy jsem nepatřil mezi naše tehdejší superelitní borce.“
Myslím, že bude dobré hned v začátku vše uvést na pravou míru a přece jen i možná Petrovi připomenout jeho osobní rekordy. K těm asi jen většina současných borců v tichosti shlíží, určitě nad nimi s uznáním pokyvují hlavou a všem co o vytrvalcích něco ví, je jasné, že nebyl žádným průměrným běžcem.
Na mílařských tratích ve svých začátcích zaběhl v 85 roce 800 m za 1:57,3 a o dvě léta později 1500m za 3:55,40, ale už 3000m dal za 8:16,0.
V roce 1989 zvládl 5000m za 14:19,45, tento čas ovšem stačil u nás jen na 20. místo v československých tabulkách, ale hlavně zdolal 10000m na dráze za úctyhodných 29:41,13 a to bylo 8. místo v tom roce u nás.
Následný rok 1990 byl opět festivalem osobních rekordů.
5000m posunul až 14:13,72, v hodinovce dokázal uběhnout 19060 metrů a v půlmaratónu se dostal do cíle za 1:03:31. Maratón nakonec zvládl také a to za 2:23:46.
Tak jste si doufám udělali představu, pokud ho osobně neznáte, o tom co vlastně Veselka uměl a že to nebylo nijak špatné, to jistě dokážete posoudit z těchto výkonů sami.
„K běhání jsem se dostal v roce 1983,“ vzpomíná rodák z Kroměříže: „Po úraze v silniční cyklistice, kdy jsem byl v bezvědomí a odnesl to otřesem mozku, jsem zamířil mezi běžce.“
Po třech měsících přípravy pod vedením kroměřížského trenéra Oty Šedého vyhrál mistrovství ČSSR mladšího dorostu na 3000m časem 9:01 a jeho osud tím byl zpečetěn.
Ostatně se jmenovaným trenérem pokračoval i dál v razantním zlepšování osobáků.
3km v 17 a 18 letech, tehdy ve starším dorostu, už běhal za 8:40 a 8:30, 5 km za 15:00 a v juniorech za 14:50.
„Pak jsem musel na vojnu,“ kroutí nad tímto obdobím hlavou pořád nevěřícně Petr: „Začátek byl dobrý, v hale padl osobák na 3000 m časem 8:16 na atletické středě ve Stromovce. Mimochodem to tam stačilo jen na 12. místo. Jenže pak po zbytek vojny pod trenérem Pavlem Moravcem jsem měl jen tisíce zbytečně naběhaných kilometrů, které neměly hlavu ani patu a já, věčně unavený, jsem nebyl schopen běžet 5 km ani za 15 minut.“
S velkou úlevou proto po skončení základní vojenské služby dal na podzim v 88 roce vale Rudé hvězdě Praha a zamířil do Vítkovic k Antonínu Procházkovi. Ten zavedl konečně v jeho trénování nějaký systém a vzápětí se dostavily i výsledky. A ne ledasjaké.
Už na povinně prestižním závodě při Běhu únorového vítězství v Praze ve Stromovce v roce 1989 doběhl šestý a desítku na silnici tam zvládl již za 30:07.
Pak následovalo M ČSSR v Banské Bystrici na 10000m a časem 29:41 vybojoval opět 6. místo. A na Běchovicích doběhl třetí, navíc ve výborném čase 29:43 a to tam byla tehdy skvělá konkurence. Posuďte sami:
1. Uvizl: 29:32
2. Vrábel: 29:41
3. Veselý: 29:43
4. Pařík: 29:45
5. Pipa: 29:48
6. Baukmann: 29:57
Myslím, že všichni, co jste někdy absolvovali Běchovice, dokážete ocenit tyto dnes téměř už neuvěřitelné časy.
„Bohužel jsem po roce přípravy musel Vítkovice opustit,“ smutně konstatuje: „A protože spolupráce na dálku moc nefungovala tak sem vlastně ukončil ve 22 letech svoji kariéru na dráze a začal se od roku 1990 výhradně věnovat silničním závodům. Doplňkově jsem si ještě občas něco zkusil v soutěži družstev a dvakrát absolvoval i MČR na 10km. V pětadevadesátém v Ostravě z toho bylo časem 29:55,27 páté místo a v Jablonci v 98 roce třetí místo za 30:15,42. To už jsem všechno běhal jen v maratónkách, protože tretry s hřeby mi zavazely. Ještě jsem si otestoval i rychlost v hale na MČR v Praze v roce 1999. Tam jsem odtáhl téměř celý závod a nakonec z toho bylo jen 5. místo a čas 8:25. Střídali mě až na posledních 400 metrech. Bohužel čas nikoho nezajímá, šlo přece jen o titul….“
Své tréninky konzultoval s Ivanem Uvizlem, ale na podstatné věci kolem svého osobního zatížení musel přijít sám: „Každý si musí vysledovat, co mu sedí nejlépe. Ať jsou to délky úseků, pauzy mezi nimi, či meziklusy. Tempo je nezbytné běhat v závislosti na počasí. A když to nejde, je nutné zkrátit nebo změnit trénink. Možná to vypadá jako malé drobnosti, ale jsou docela zásadní fakta i pak pro další dny tréninku. Jedna věc je, co je napsané na papíře a druhá na co zrovna v ten daný den a moment mám. Rozhodně zde plně platí pravidlo, že někdy míň znamená víc a já se tím naučil řídit.“
„Tím nechci všem doporučit, aby neběhali a jen čekali, že to přijde samo. Tak to není. Bez dřiny to nejde, ale musí být smysluplná,“ směje se na závěr svého tréninkového hodnocení.
„Také si myslím, že pro běžce jsou důležité hory a zase jen hory. Do tepla ani nemá cenu pro vytrvalce moc jezdit. V tom naprosto souhlasím s Lubošem Tesáčkem,“ ještě dodává k tréninku: „Já to moc bohužel nevyužíval a převážně jsem běhal doma v okolí Kroměříže. S regenerací jsem si hlavu nelámal. Po tréninku jsem poležel ve vaně, udělal šlapačky, střídavě teplá a studená na nohy, v týdnu chodil plavat a zamířil jsem i do sauny. Později jsem se dostal také na masáže. Cvičení a protahování však považuji za naprostou každodenní samozřejmost. Bez toho se opravdu nedají pořádné zátěže zvládnout.“
Vitamíny a různé doplňky stravy rozhodně nevyhledával. Měl na to svůj vlastní pohled a polykat tablety je podle něj osobní věc každého sportovce. Všechno má své pro i proti a především je to o tom, co je vhodné pro zdraví. To si musí každý zvážit sám. On si dal většinou po těžkém tréninku ionťák a to bylo všechno.
Čas běžel a přibývaly mu roky.
„Z 30 minut na desítce jsem spadnul na 31:30,“ zamýšlí se nad koncem své závodní činnosti: „Přišel den D a otázka – proč?“
V Třebíči 19. září 2004 po závodě na 10 km za 34:22 to v něm definitivně dozrálo a skončil.
V průběhu jeho kariéry se mu, ostatně jako většině běžců, nevyhnula různá zranění.
Nejvíce trpěl na paty, kde mu potíže dělaly ostruhy a záněty zátěžových váčků. Absolvoval čtyři operace u doktora Čarvaše v Ivančicích. Na každé noze dvě a díky tomu ztratil sezóny v letech 1997 a 2001.
„Měl jsem vždy trochu zvláštní přístup k tréninku,“ usmívá se nad svým poněkud specifickým tréninkovým systémem: „V dorostu a juniorech jsem musel jednu třetinu tréninku ošidit. Nedalo se to odběhat. Týden jsem to jednou zkusil a byl jsem totálně vyčerpaný. Na vojně jsem zase podle hesla „drž hubu a krok“ protrpěl dva roky. Až teprve ve Vítkovicích se dalo s Tondou Procházkou konečně diskutovat o tréninku. Podle toho ta pak taky vypadalo. No, a když jsem si všechno plánoval už sám, tak to bylo jen o pocitech a podle toho jsem se taky řídil.“
Osobně si nejvíce cení svého výsledku na Běchovicích v roce 1989, kdy se jako mladíček dokázal prosadit mezi staré mazáky.
„Nejvíc mě mrzí, že jsem nebyl schopný prodat při maratónu to, na co jsem měl natrénováno. Šel jsem do závodu s cílem zvládnout ho za 2:18 a pořád jsem se plácal někde kolem 2:23 – 2:24,“ říká Petr Veselý, pro kterého je pohled na naše současné vytrvalce tak smutný, že se o tom nemá cenu vůbec bavit.
Profil:
Datum narození: 13. 10. 1967
Osobní rekordy:
800m: 1:57,3
1500m: 3:55,40
3000m: 8:16,0
5000m: 14:13,72
10000m: 29:41,13
Hodinovka: 19060 m
Půlmaratón: 1:03:31
Maratón: 2:23:46
10km silnice – Běchovice: 29:43
Nejlepší výsledky a úspěchy:
Mistrovské tituly v dorosteneckých a juniorských kategoriích na různých tratích.
Třetí místo – Běchovice 1989
Druhé místo – Běchovice 1990
Třetí místo na MČR – Jablonec 1998
První místo MČR kros 10km – Plzeň 1992
Třetí místo půlmaratón Praha 1999
Český běžecký pohár 2000 – 6. místo
Český běžecký pohár 2002 – 5. Místo
To bývali u nás běžci, co!
Autor: Zdeněk Smutný
31.12.2014