Bezejmenní vyznavači běhu – NC Vyškov
Existují u nás atletické oddíly či kluby, velké střední i malé, s letitou tradicí i velkými úspěchy jak na poli oddílových soutěží, tak s individuálními výsledky jednotlivců nebo i nové kluby se specifickým zaměřením, s krátkou historií a třeba i bez sportovních výsledků.
Ve všech těchto organizacích pracuje převážně dobrovolně řada nadšenců bez nároku na odměnu a obětují tomu všechen svůj volný čas. Je pravda, že bez těchto lidí by česká atletika nikdy nebyla tam, kde je a nebyly by ani, v současné době někdy až neuvěřitelné historické, ale možná i novodobé, výsledky jak na Mistrovstvích Evropy, světa, či olympiádách.
Přesto královna sportů u nás pomalu začíná pokulhávat za světem a to zejména běhy.
Mezi mládeží není zájem o neperspektivní, dlouhodobou a únavnou dřinu. Poslední dobří běžci postupně přecházejí mezi veterány a jejich výkonnost se zákonitě s přibývajícími roky snižuje. A pokud se na obzoru občas objeví nějaký záblesk, náznak talentu, málokdy se dostane dál.
Už vzhledem k předpokladům, možnostem i podmínkám daných geografickou polohou naší země i současnou mentalitou národa, zejména způsobem výchovy mladých generací, je nad slunce jasné, že se nového Zátopka, Odložila, Jungwirthů či Kratochvílové, nebo i jiných slavných postav naší dávné i nedávné minulosti, nechci a nemůžu je tady všechny jmenovat, navíc bych určitě na někoho zapomněl, i když, jak přepokládám, mi tento náhodný výběr jmen našich běžeckých velikánů, někdo určitě vyčte, jen tak brzy nedočkáme a kdoví jestli ještě vůbec někdy.
Ale to jsem se ve svém úvodu dostal úplně jinam, než jsem chtěl. A protože u nás, bez toho, že by chtěli dosáhnout špičkových výsledků, existuje množství lidí, vlastně našich kolegů, kamarádů a přátel, kteří se jdou proběhnout jen tak. Třeba, aby si vyčistili hlavu od náročné práce, možná ještě náročnější manželky nebo i naopak podobných manželů, abych to od nějakých zuřivých feministek zase neschytal. Či případně od rozmazlených dětí, ať už vlastních nebo sousedů či souseda.
Je potěšitelné, že nás přibývá a také se nás začíná objevovat víc i na běžeckých závodech kde se, ani ne tak pro běžecké výkony ale spíš pro setkání s kamarády a podobně potrefenými lidmi a probrání všech našich zdravotních problémů, nad kterými by si zejména ortopedové rvali vlasy a významně ťukali na čelo, potkává čím dál více lidí.
Já tvrdím, že jako kdysi naši rodiče, ale hlavně prarodiče a starší chodili do kostela, tak mi za podobnou zábavou jedeme na závody.
A protože člověk je vesměs tvor kolektivní, tak se velmi rád sdružuje. Nakonec má to v genech, jinak jsme na této planetě nepřežili. Proto si vždy vytvoří nějakou partu, klub či jinak nazvaná sdružení, která mají svá specifická pravidla, předpisy nebo zákony, na kterých, ať už volně nebo poctivě, je postaven základ jejich kamarádství a přátelství, které pak přetrvává někdy dlouhé roky a nakonec přechází i na děti.
Tomu já, jako bývalý učitel, říkám správná výchova mládeže k poctivému přístupu k životu i ke společnosti.
Ale pořád odvádím myšlenky od toho, co jsem chtěl na začátku a to je představit vám jen tak trochu zběžně partu vyznavačů běhu, a tím bezesporu Nedělní klub Vyškov je.
Když 26. 12. 1982 judisté Sokola Dědice vyrazili na první společný výběh, jistě netušili, co se z toho vyvine. Rozhodli se založit tradici pravidelných nedělních běhů. Zpočátku jich bylo pár, ale postupně se přidávali další a další, až se jejich řady rozrostly do nebývalého počtu. Aby nenastal chaos, vznikly specifické stanovy a nepsané zákony.
Cituji: „ NC se řídí svými stanovami a nepsanými zákony. Stanovy jsou povinné a na neplnění nepsaných zákonů se pohlíží s opovržením“.
Ústřední heslo stanov zní: „Nemusíš se zúčastnit, musíš ale zaplatit.“
Vše je samozřejmě vedeno na neskutečně vtipné bázi kamarádství, ale třeba za neúčast na pravidelném nedělním běhu, bez ověřitelné omluvy, ale se smyslem že ani smrt neomlouvá, se platí pokuta. Jednání klubu probíhají na dvou konferencích, letní a zimní, na nichž se ještě utužují již tak výjimečně neuvěřitelné přátelské vztahy. Trochu se vrátím zpět. Koncem osmdesátých let nastala doba, kdy bylo potřeba najít stálou trať a tím okamžitě vznikl nápad měřit čas a protože člověk je tvor soutěživý spatřila světlo světa GRAND PRIX NC, v níž se vedou časy, body, rekordy a různé další zajímavosti, včetně sankcí za neúčast, ale také například vznikla soutěž HANDICAPMEN, to znamená, intervalové starty, tak že nejhorší v minulém roce startuje první a ostatní dle dosažených časů s odstupem za ním, dále soutěž o nejrychlejší kilogram živé váhy na trati nedělního běhu, ze kterého se v podstatě vyklubal pravidelný závod do kopce s následným výklusem okolo Opatovické přehrady a s návštěvou občerstvovací stanice, podotýkám cukrárny, ne hospody. Postupně vznikali další soutěže, například v záři pravidelný závod v běhu do schodů na hráz přehrady, nazvaný po zesnulém kamarádovi, DŽUMBICAP a další i jiné zajímavosti, jak se lze dočíst v pravidelně vydávané ročence. Bohužel v poslední době muselo dojít k řadě změn, protože na Opatovické přehradě vládne člověk, který chová zásadní odpor vůči těmto činnostem. Tak se provádějí náhradní řešení.
A je třeba také dodat, že se část této skvělé party objevuje na různých běžeckých závodech v okolí.
To je jen drobný výčet všech náhodně vybraných zajímavostí, které se vykrystalizovaly za opravdu dlouhých skoro již 26 let činnosti této skupiny přátel, o nichž podrobnější informace najdete na vlastních stránkách: www.ncvyskov.wz.cz.
Jsem nesmírně rád, že u nás existují takovéto party, s nimiž je náš život veselejší, vtipnější a plnější a věřím, že i vy pokud již takové kamarády nemáte, mezi ně určitě zabrousíte a vydržíte s nimi dlouhá léta, jako tito vyškovští vyznavači běhu.
Autor: Zdeněk Smutný
20.9.2014