Poklady ze skříně – 9 - Marné hledání úniku
Ostrý vítr prudce ohýbá štíhlé kmeny mladých stromů. Jejich větve sténají pod náporem živlu a odtržené listy vířivě poletují vzduchem, než dopadnou na zem.
Temné mraky převalující se po nebi sem a tam podtrhují nevlídnost šedivého odpoledne.
Chladno příliš brzy přicházejícího podzimu nutí všechny živé tvory zalézt někde do zákoutí, kam neproniká ledový vichr.
Okno vojenského pokoje je mírně pootevřené. Uvnitř je příjemné teplo a kluci v klidu odpočívají na palandách.
Do ticha rušeného jen brnkáním na kytaru náhle zazní vzrušený bzukot. To vosa hledající úkryt pře smrtonosným chladem vlétla dovnitř ubikace.
Krouží kolem stěn a neví, kam se vrtnout. Všechno je tam pro ni divné, neznámé.
Usedla na chvíli na skříň, ale brzy se zase zvedla a zakroužila kolem hlavy podřimujícího hocha. Vztekle po ní sekl rukou. Špička prstu zasáhla žluté vosí tělíčko a smetla ho k podlaze. Vosa se ale rychle probrala a zděšeně zamířila ke světlu ve snaze uletět pryč z dosahu toho nebezpečí, které tam na ni číhalo.
Ale kam letět. Všude jsou stěny. Nikudy se nedá dostat ven, do ticha trav, keřů či stromů. Nikde ji nevítají rozkvetlé hlavičky pozdních květin, neleží zde sladké ovoce, ani nevidí cestu ke své díře v zemi.
Už to má! Tam je světlo, tudy zmizí. Nabrala rychlost a rozletěla se proti oknu. Prudký náraz do skla ji na chvíli zbavil vědomí. Padá dolů na stůl pod oknem. Hned se ale vzpamatovává a znovu prchá za světlem. Hladké okenní sklo ji pryč nepouští. Leze pomalu nahoru a zkoumá, kudy ven. Nikde žádná cesta. Není úniku. Co je to za hroznou překážku, která ji nechce pustit ven. Vždyť přes ni vidí ohýbající se stromky. Listy na větvích se třepetají přímo před jejím zrakem a dokonce i na chvíli prokouklo přes šedivou clonu mraků slunce, aby ji pobídlo znovu k pohybu.
Vzlétla prudce nahoru, její průsvitná křidélka se bleskově míhají nad drobným tělíčkem. Teď. Tady to určitě půjde. List jabloně venku se jí přímo nabízí. Rychle k němu vyrazila. Opět jen tvrdý náraz a bezhlavý pád dolů. Chvíli leží a vzpamatovává se z dalšího otřesu. Neví co dál. Jak se dostat pryč z toho pekla. Znovu se po chvilce vzchopí. Nevzdává se. Musí odtud zmizet. Zpět do krásné přírody. Zpět tam, kam patří. Pryč z toho mrtvého světa lidí.
Nyní na to jde chytřeji. Vznesla se ke stropu, oblétla pokoj, potom slétla níž a přitom neustále hledá cestu ven.
Bzukot jejích křídel rozčiluje odpočívající hochy. Vosa prolétá nad ležícími těly. Najednou se něco mihlo vzduchem. Vosa se ocitla v divné tmě, kde narazila na něco měkkého, co ji snáší k zemi. Co to je? Braň se, velí jí pravěký pud. Vráží žihadlo do té hmoty, co ji obklopuje. Vzduch v pokoji se ihned rozechvěje divokým rykem. Ovšem cesta je okamžitě volná. Tma se bleskem rozplynula. Světlo z venku září z oken do pokoje. Opět míří k němu. Jen tudy přece může vést cesta na svobodu. Naráží do skla a vyděšeně leze nejdřív nahoru a pak zase dolů. Není tu východu.
Postel skřípe, zuby postiženého chlapce taky. Postel věkem, hoch vztekem. Mne si ruku, která pekelně bolí a navíc ještě otéká. Pohled k oknu, na něž doráží vosa, ho rozdráždí stejně jako škodolibý posměch kamarádů na nejvyšší míru. Skáče z palandy na zem. V běhu popadl pravítko a blíží se rychle k oknu.
Vosa zatím na chvíli zůstala sedět. Unaveně odpočívá. Ale slunce, jež začíná svítit přes okna dovnitř, ji zvedá. Vzchopí se a šplhá po skle nahoru. Najednou cítí prudký závan větru. A pak už nic. Ostrý oheň projel jejím tělem. Bezvládně padá dolů. V mžiku ji obestřela věčná tma. Navždy. Ale postižený hoch znovu vztekle zvedá pravítko a novým úderem rozmačkává již mrtvé tělo.
„Tak, a je klid,“ bolestně syká pobodaný kluk a pomalu uléhá znovu k odpočinku.
Autor: Zdeněk Smutný
3.5.2018