Představujeme - Alexandr Neuwirth

Alexandr Neuwirth - běh jako droga

 

„O běhání se říká, že je to jako droga. Něco na tom je, ale účinky jsou naprosto odlišné. Kdo bere drogy a zvyšuje dávky, je na tom čím dál hůř. Kdo běhá a zvyšuje dávky, je na tom čím dál lépe. Alespoň u mě to fungovalo,“ tvrdí ve svém deníku Saša Neuwirth.

A o něm to platí bezezbytku. Mezi námi vytrvalci jsou rekreanti, běžci, superběžci a běžečtí dříči a právě Saša je dokonalou kombinací posledních dvou jmenovaných variant. Jinak se to ani nedá nazvat.

Běhat začal na podzim v atletickém oddíle Tatra Kopřivnice v roce 1985 a od počátku se zaměřoval převážně na krosy a silniční běhy, jen výjimečně si zkusil závod na dráze. Tréninky si plánoval sám, pouze Oldřich Jurák z Vítkovic mu s nimi později pomáhal jako odborný poradce.

Letos je mu je mu již 54 let a v Kopřivnici žije od roku 1990. Do té doby bydlel v Mořkově, kde měl v lese i své tréninkové středisko. Má maturitu na střední škole a v současné době pracuje jako daňový poradce.

„Za vytrvalce jsem se začal považovat po půl roce tréninku, kdy jsem dal desítku na dráze za 35 minut,“ usmívá se při této vzpomínce: „Ale k maximálním výsledkům jsem se dopracoval za 5 let tréninku.“

„Během těch let jsem se dostal až k týdenním zátěžím kolem 250 km, to znamená za měsíc tak přibližně 900 km a za celý rok to dělalo asi 9000 km,“ dodává rychle, abych si nemyslel, že ty výsledky měl zadarmo.

„Já nikdy neměl ideální podmínky pro přípravu,“ hodnotí své možnosti: „Pracoval jsem u nás v Tatře jako mistr na dvě směny a staral se o dvě děti. To znamenalo nedostatek času. Chybělo mi materiální vybavení, včetně bot. O dostupnosti doplňků stravy a speciálních nápojů ani nemluvím. A i na závody jsem se dostával pokaždé velmi problematicky, protože jsem neměl vlastní auto.“

Tato jeho velká objemová zátěž od počátků jednoznačně spěla k maratónským startům a on se tomu nijak nebránil. Již v roce 1988 skončil druhý na MČR, to zopakoval ještě v letech 1991 a 1993.

Třetí místo na ČR vybojoval dvakrát v 94 a 96 roce a mistrem ČR se stal v roce 1989, kdy skončil i třetí na posledním mistrovství ČSSR v Košicích.

Na mistrovství ČSFR v maratónu v roce 1991 doběhl druhý, ale na prvním federálním republikovém šampionátu v 90 roce zvítězil, stejně jako v roce 1992.

Osobní rekord časem 2:18:51 si vytvořil na vídeňském maratónu v roce 1990, kde jsem byl s ním a domluvil pro naše tehdejší nejlepší vytrvalce u manažera celé akce start v pro ně tenkrát téměř neuvěřitelném závodě s mnoha tisíci běžci na trati.

A jak se k takovému výkonu dopracoval? Z jeho deníku na blogu Mořkovský zajíc jsem vám vybral tuto zajímavou ukázku tréninku. To jen pro dokreslení, abyste si udělali představu o tom, co je nutné pro dobré výkony na nejdelších silničních závodech odtrénovat.

Týden od 28. 8. do 3. 9. 1989

I. fáze II. fáze

Pondělí: 17 km, v tom 5 km ostře za 16:02 15 km v tom 10 km stupň.:4:00-3:40

Úterý: 17 km, v tom 2x2 km uvolněně za 6:12 12 km volně

Středa: 8 km volně 22 km, v tom 10 km ostře za 32:07

Čtvrtek: 17 km, v tom 4x1 km, od 2:55 do 2:51 14 km, v tom 10 km po 3:50

Pátek: 12 km volně 8 km volně

Sobota: Závod Štramberk 20 km, 1:04:43, 1. místo 10 km volně

Neděle: 13 km volně 13 km volně

A slovní komentář v trochu zkrácené verzi:

„To byl asi nejkvalitnější, nejtěžší a nejrychlejší týden mé kariéry. Nejenže jsem zvládl 203 km, v nichž byla spousta kvalitních úseků, ale ještě jsem těch sedm dní završil startem na jednom z nejtvrdších běhů, který se v té době u nás běhal a tam dosažený čas je pro mě dodnes záhadou. Tahle těžká Štramberská dvacítka si již 15 let nepořádá a na této trati ty poslední tři km do kopce, po 17 km v nohách, byly opravdu vždy nekonečné. Pravdou je, že jsem měl tehdy za sebou několik týdnů hodně tvrdé dřiny a tělo bylo asi patrně již tak otrlé, že mu i ten kopec na závěr připadal jako rovina. Byl to takový testík před Košickým maratónem, do něhož zbývaly 4 týdny. Cítil jsem se opravdu nabušený a mít víc odvahy a zkušeností z velkých závodů, mohl jsem stát na stupních vítězů v absolutním pořadí. V republikovém mistrovství jsem tam samozřejmě nechyběl.“

Tak doufám, že jsem vás ukázkou Sašova tréninku od běhání neodradil.

Určitě nebude od věci si připomenout i jeho osobní rekordy, protože stojí za to:

5km má za 14:55, 10 km za 30:14,5, 20 km za 1:03:56, půlmaratón dokázal zaběhnout za 1:07:16, ale 25 km za 1:20:12, 50 km si odběhl za 2:56:09. Mimo to ještě v hodinovce zvládl odkroužit na stadionu 18680 metrů.

Deset nejlepších výkonů v maratónu má v rozmezí 2:18:51 do 2:21:45, z čehož tři pod 2:20 a 35 jich zaběhl pod 2:30. To snad jako drobná ukázka jeho neuvěřitelné výkonnosti stačí. Ještě bych podotkl, že v letech 1990 -1993 si za svou výkonnost vysloužil reprezentační dres republiky.

„Vyhovovaly mi vždy závody typu Hodonín – Skalica, Vnorovy, Bělkovice, kde byla vždy pohoda a dobrá atmosféra,“ vzpomíná: „Mým neoblíbenějším závodem ale byl jednoznačně Košický maratón.“

„Dřív nebyly ceny a všechno probíhalo v úplně jiném duchu. Vše fungovalo i bez počítačů, nebyl žádný spěch. Dnes je to uspěchané, ubylo srdečnosti a o všem rozhoduje komercionalizace akcí,“ doplňuje svůj pohled na současný stav závodů u nás: „Teď přibyly ceny, ale zhoršila se výkonnost a o maratóncích raději nemluvím. Já jsem zastánce závodního běhání a většina současných rekreantů mé názory nerada slyší.

A hlavně se mi nelíbí, že se méně závodí, ale o to více se o tom mluví a píše.

Navíc jsme své děti posadili pro vlastní pohodlí k počítačům, rozmazlili je a proto se jim ani do běhání nechce. Jsou prostě líné.“

„Je pravda, že se objeví výjimky, teď mě zrovna potěšil ve Frýdku mladý Milan Kocourek, toho považuji za velký talent typu Honzy Pešavy, jenže aby se dostal alespoň do evropské špičky, musel by mít vytvořeny podmínky na úrovni dřívější Dukly Praha nebo Banská Bystrica. Přitom si běžecká média toho jeho výkonu téměř nevšimla a tak to je u nás pořád,“ kaboní se nad současnou sportovní medializací.

On sám běhal nejraději po lesních silnicích a hřebenovkách v terénu a nyní již dva roky nezávodí, protože jeho třetí dítě, syn Denis, hraje tenis. Turnaje a tréninky ho zaměstnávají stejně jako vlastní práce. Přesto si tak pětkrát do týdne jde zaklusat a občas i zahrát právě tenis. Ostatně veškerý sport je jeho celoživotním koníčkem, ale hraje i na kytaru, piáno a poslouchá tvrdou hudbu všeho druhu, především metal.

„Mým vzorem byly vždy největší vytrvalci mé doby. Ať už Carlos Lopez nebo Alberto Salazar. A v ženách jsem obdivoval legendární Ingrid Kristiansenovou,“ dokončuje Saša svůj pohled na běhání a závěrem se smíchem dodává:

„Ovšem já sám nezapomenu, jak po jednom mistrovství republiky v maratónu, kde jsem skončil třetí, byli první dva posláni ven na lukrativní maratóny a já jel za odměnu do Budapešti. A za své.“

„No, zážitků za léta mého běhání a závodění mám mnoho. Určitě by to vydalo nejen na jednu knihu a možná to někdy sepíši. Jestli na to tedy bude čas. Ale hlavně věřím, že snad naši maratónci už pochopí, co je pro dobré výkony nutné udělat a začnou konečně trénovat,“ říká Alexandr Neuwirth, věčně rozesmátý vytrvalec ze severní Moravy.

 

Autor: Zdeněk Smutný

20.12.2014



 

  

 

Kontakt

AK Drnovice Správce stránek
Steiner Tomáš

akdrnovice@seznam.cz
To Top